Pravými jmény

Šikanovat znamená zlomyslně a zbytečně obtěžovat, soustavně týrat nebo hrubě a urážlivě ponižovat slabší jedince a nováčky ve vojenské službě či v internátech. Tolik Klimešův slovník cizích slov.

Nebylo od věci podívat se na šikanu jako slovníkové heslo - uvědomila jsem si, že šikana mládne a kasárna s internáty postupně mění za školní lavice. Při mé návštěvě školy v Píšti se navíc ukázalo, že učitelé i žáci mají problém pojmenovat to, co se stalo. Paní ředitelka zpočátku odmítala slovo "agresoři", protože cituji: "...mé děti jsou jinak zlaté....". Když ale odsuzovala mobilem natáčený pád z přízemního okna na mobil, objevilo se slovo agresor v každé druhé větě. Sami deváťáci se slovu šikana bránili zuby nehty. Šlo přeci jen o legraci, hru na defenestraci. Šikana? "To musí být hodně krve anebo kýbl na hlavě a kopání do něho."

Jakoby tím hlavním, co dělá šikanu šikanou, byla jen míra fyzického násilí. Marně jsem čekala na hlas ze třídy, který by si vzpomněl na omezování svobody a hlavně na ponižování či psychické vydírání. Ještě po dvaceti letech si pamatuji, jak ponižující bylo prosit kluky ze třídy, aby mě doprovodili o přestávce na toaletu na konci chodby, kde postávali osmáci a jejich největší zálibou bylo bránit malým páťačkám dojít si na záchod.

Nazvat mou vlastní zkušenost sexuálním obtěžováním může někomu připadat jako přehnané. Jenže v tom to právě vězí - kdybychom věci a činy nazývali beze strachu a předsudků pravými jmény, možná bych se mezi deváťáky v Píšti dočkala kolektivního uvědomění si alespoň kousku zodpovědnosti. Zodpovědnosti za to, co se stalo anebo mohlo stát, kdyby dva oknem vyhození školáci zůstali ležet bez hnutí na betonových dlaždicích.