Pravými jmény
Problém šikany není ničím novým pod sluncem. Případ vyhazování spolužáků z okna v základní škole v Píšti na Hlučínsku je ale neobvyklý. Zásadní roli sehrál při šikaně videozáznam na mobilu, násilí mezi žáky řeší policie a do třetice - učitelé se s dětmi neshodují v tom, cože to šikana vlastně je.
Šikanovat znamená zlomyslně a zbytečně obtěžovat, soustavně týrat nebo hrubě a urážlivě ponižovat slabší jedince a nováčky ve vojenské službě či v internátech. Tolik Klimešův slovník cizích slov.
Nebylo od věci podívat se na šikanu jako slovníkové heslo - uvědomila jsem si, že šikana mládne a kasárna s internáty postupně mění za školní lavice. Při mé návštěvě školy v Píšti se navíc ukázalo, že učitelé i žáci mají problém pojmenovat to, co se stalo. Paní ředitelka zpočátku odmítala slovo "agresoři", protože cituji: "...mé děti jsou jinak zlaté....". Když ale odsuzovala mobilem natáčený pád z přízemního okna na mobil, objevilo se slovo agresor v každé druhé větě. Sami deváťáci se slovu šikana bránili zuby nehty. Šlo přeci jen o legraci, hru na defenestraci. Šikana? "To musí být hodně krve anebo kýbl na hlavě a kopání do něho."
Jakoby tím hlavním, co dělá šikanu šikanou, byla jen míra fyzického násilí. Marně jsem čekala na hlas ze třídy, který by si vzpomněl na omezování svobody a hlavně na ponižování či psychické vydírání. Ještě po dvaceti letech si pamatuji, jak ponižující bylo prosit kluky ze třídy, aby mě doprovodili o přestávce na toaletu na konci chodby, kde postávali osmáci a jejich největší zálibou bylo bránit malým páťačkám dojít si na záchod.
Nazvat mou vlastní zkušenost sexuálním obtěžováním může někomu připadat jako přehnané. Jenže v tom to právě vězí - kdybychom věci a činy nazývali beze strachu a předsudků pravými jmény, možná bych se mezi deváťáky v Píšti dočkala kolektivního uvědomění si alespoň kousku zodpovědnosti. Zodpovědnosti za to, co se stalo anebo mohlo stát, kdyby dva oknem vyhození školáci zůstali ležet bez hnutí na betonových dlaždicích.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.