Přejídání

Odborníci na zdravé stravování ze mě asi tentokrát moc radost mít nebudou. Dávám totiž přednost mírnému přejedení před konzumací do polosyta. K tomuto přesvědčení mě dovedlo několik zásadních zkušeností. Při brouzdání internetem po dobrém obědě jsem se z čista jasna ocitl na stránkách jedné z neziskových organizací. Pomáhá postavit se na vlastní nohy lidem, kteří vinou války nebo přírodní katastrofy přišli o možnost obživy. Na stránkách www.skutecnapomoc.cz Člověk v tísni informuje, že pouhých 200 korun, což je hodnota dvou slušných obědů v restauraci, znamená sešity a tužky pro 10 školáků v Etiopii. Za 300 korun pořídí chudá rodina v Asii osivo a nářadí, které zajistí chudé rodině novou budoucnost. Tisícikoruna zachrání v Africe dítě před nemocí AIDS a z tisíců dvaceti se v Afghánistánu může radovat rovnou celá vesnice. Jde totiž o investici na vykopání studny. Nedostatek vody ještě více pociťují v Africe, kde je voda dokonce tak vzácná, že pro ni ženy a děti chodí kilometry daleko. Zároveň je ale tak špatná, že po nich umírají. Další zásadní zkušenost jsem nenabyl na internetu, ale tak říkajíc přímo v terénu. A tady jsme zpátky u jídla. V podnicích veřejného stravování, kterým vděčím za svůj zdravý vývin, mě pravidelně uchvacovaly hromady jídla vráceného zpátky do kuchyně. Neměl jsem tušení o humanitárních krizích v mnoha koutech světa, ale přístup spolužáků znechuceně se nimrajících ve své porci mě něčím zneklidňoval. Ani dnes nikoho nepřesvědčuji o tom, že jídla, kterého začíná být i v bohaté části světa méně, je třeba si vážit. Svůj protest proti "vybíravcům" dávám najevo tím, že vždycky všechno sním. Možná se to projeví na postavě, ale kdyby jednou přišly doby, kdy i na neoblíbené menu budeme s reflexem I.P. Pavlova rádi vzpomínat, nebudu si nic vyčítat.