Přezůvky, sešitová válka a...

Škola vám dá přesně to, co vám zůstane, když na všechno zapomenete. Autor tohoto okřídleného výroku jistě neměl na mysli ukradený glóbus z kabinetu zeměpisu, ale vědomí souvislostí, životní postoj a schopnost prosadit se v drsném světě ostrých loktů. Právě to je hlavním úkolem, který na svých poněkud kostrbatých zádech náš vzdělávací systém nese. Systém mající právě teď velký den. Zprávy o nedostatku dětí, financích, platech učitelů nebo byrokratickém labyrintu dnes zaznějí, ale tak nějak zpovzdálí. Skeptiky a kritiky jednoznačně přehluší obyčejná člověčina.

Tatík nadávající na všechny ministry včetně Petry Buzkové ráno zamáčkne nejednu slzu, když osobně zkontroluje první školní svačinu své dcery, učitelské zápisníky nebudou mít podobu kulometného hnízda a slovo vysvědčení dnes neřekne snad nikdo. Navzdory až absurdním potížím resortu, jehož přínos nemůžete zvážit, změřit ani porovnat, si první zářijový den rozhodně vychutnejte. Při hledání toho hlavního, co by si naše školy zasloužily, jsem přišel na zdánlivou banalitu. Ale jen opravdu zdánlivou.

Přál bych každé škole dobrého ředitele a nesešněrovanou sborovnu. Partu spontánních a za jeden provaz táhnoucích kantorů. Jsem přesvědčen, že atmosféra kabinetů se přenáší na žáky obrovskou měrou. A také na rodiče. Pak je znát pozitivní vliv přirozené autority. Ten, kdo někdy ve školství pracoval, mně jistě potvrdí, že není nic horšího, než začarovaný kolotoč sporů ředitele s učiteli, učitelů s dětmi, dětí s rodiči a rodičů zase s řediteli.

Není to malé přání. Škol, ve kterých hraje hlavní roli srovnanost lavic podle čáry na linoleu anebo právo na kávičku u paní ředitelky, je stále dost a dost. Bijte mě, pedagogické sbory, ale tohleto s otázkou výplatních pásek vůbec nemusí souviset.