Příběh z trolejbusu

23. srpen 2004
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Cestování hromadnou dopravou přináší nejeden příběh, který jinde nezažijete. Mnohdy bývají zážitky nepříjemné. Ovšem - jak praví jedno známé rčení - výjimka potvrzuje pravidlo.

Městskou hromadou dopravou cestuji téměř denně. Nevlastním ani auto ani řidičský průkaz, a tak mi vlastně nic jiného nezbývá. Na druhou stranu - o drobné zážitky není nouze. Ale ten, o kterém chci mluvit, patří mezi příjemnější.

Stal jsem se totiž v trolejbuse svědkem bitky mezi dvěma staříky o jediné volné místo. Tedy - bitky v uvozovkách. A pokud čekáte, že se přetahovali o to, kdo z nich bude sedět, máte pravdu (jen) částečně. Byli totiž velmi zdvořilí a místo - původně vyhlédnuté pro sebe - urputně nabízeli druhému.

Bylo až s podivem, co všechno během následující asi pětiminutové společné jízdy stihli probrat. Samozřejmě i se vzájemným přesvědčováním, kdo vlastně bude sedět. Dobře bavící se osazenstvo trolejbusu se tak například dovědělo, koho by pánové rádi viděli na Hradě, koho z vrcholných politiků by poslali sedět a nikoli do trolejbusu či jak to vypadá s naší ekonomikou. Nad volným sedadlem stihli i ohodnotit tělesné propriety mnohem mladších spolucestujících. Pak věřte na generační spory!

To vše mezi vzájemným přetlačováním a snahou toho druhého vtlačit do volného trolejbusového křesílka, které nakonec stejně zůstalo prázdné. Při vystupování se ve vší uctivosti rozloučili a šli si každý po svém. Bylo to zvláštní, ale příjemné. Za volanty svých vozů to ovšem nikdy nezažijete.

autor: tif
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.