Pro naše dobro

Vít Klusák říká, že je to film o lidské lhostejnosti. A má pravdu! Nepochopitelná zakřiknutost a rezignace čiší skoro z každého záběru. Až na výjimky, ve kterých se pár paličatých obyvatel nechce vzdát půdy, za což si kvůli své dočasné neúplatnosti vyslouží od ostatních nálepku potížistů.

Přesvědčení, že rozhodnutí vrchnosti se ze zásady neodporuje, a je zbytečné s ním polemizovat, je slyšet pomalu v každé větě. Pokud usoudila, že pole bude nejlépe zplanýrovat a půdu, která živila generace předků, zabetonovat ve prospěch montovny, tak to asi bude pro naše blaho nejlepší.

Problém je ale vážnější. Poslední dobou k nám doléhá debata, kterou v bohatších zemích Evropské unie vyprovokovala ekonomická krize. Její podstatou je, zda-li by nebylo přece jen lepší, odstřihnout vyspělejší části kontinentu od zátěže méně vyspělých regionů.

Výsledkem by pak byl elitní klub západních či severních zemí, které by pěstovaly vědu a vymýšlely inovace. Na druhé straně pak východní, respektive jižní teritorium plné plechových krabic, ve kterých by je ne příliš vzdělaní pracovníci uváděli v praxi.

V tomto směru je vyznění filmu ještě děsivější. Nositelé pokroku pro blaho lidstva, tentokrát z Asie, nás totiž vnímají přesně tak, tedy jako levnou obsluhu drahých robotů. Možná, že si ještě pořád můžeme vybrat, kam chceme patřit. Vzhledem k výhodám, jaké dal stát automobilce a výmluvám, kterými oblažuje učitele, vědce a výzkumníky se zdá, že je to docela jasné. Pokud až sem vede naše lhostejnost, tak nás nečekají vůbec dobré časy.