Promiňte

4. srpen 2010
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Pokud nežijete vyloženě takzvaně „na samotě u lesa", kde nepotkáte živáčka jak je rok dlouhý, potřebujete s lidmi komunikovat prakticky každý den. V práci, v obchodě, na úřadech, s partnery, s přáteli, zkrátka pořád. A právě náhodná setkání s neznámými lidmi nám mohou připravit nejrůznější překvapení - od těch okouzlujících až po ty naprosto opačné. I takové přináší život.


0:00
/
0:00

Nakupuji potraviny, narychlo k večeru pár věcí. „Osmnáct,“ diktuje si polohlasem pokladní v malé samoobsluze na rohu za sušenky. „Já myslela, že patnáct,“ opravím ji. „Cože?“, říká trochu otráveně prodavačka „No píše se tam, ne osmnáct, ale patnáct.“ „Aha, no jo. Hm, ono je to blbě vidět. Tak já to potom někde odečtu...“

Další zážitek je z restaurace. „Napočítala jste nám o dvacet korun víc,“ povídám nad účtem servírce při placení. „Co? To není možný... Jo, aha. Já myslela, že jste měli dvě velké kofoly,“ povídá s výčitkou v hlase a vrací mi dvacetikorunu.

A do třetice: „Už hodinu tady na vás čekám. Říkal jste ve dvě. “ nezdržím se okomentovat dost velké zpoždění opraváře, kterého jsem si objednala na opravu pračky. „Ale prosím vás, paninko, nevím, kam dřív skočit, lítám jako blázen, ale co vy o tom víte...,“ a dalších pět minut mi vysvětluje, proč přijel o hodinu později. Zaznělo v tom proslovu mnoho slov, jen to jediné, na které jsem čekala a které by mi bohatě stačilo, neřekl.

Ani jeden z těch tří prostě neřekl „promiňte“. Stát se může všechno, ale za chybu čekám omluvu. Všichni tři mě de facto okradli, nebo chtěli okrást. Prodavačka a servírka o peníze, opravář o čas, ale přešli to, jako by se nic nestalo. Jako by to bylo normální. Neudělali to pravděpodobně úmyslně a ze zlé vůle, už jsem taky v životě přišla o víc, než o pár korun nebo hodinu času. Ale i tak mě to zamrzelo a otrávilo. A přitom stačilo jen málo, aby v člověku nezůstala ta pachuť ze setkání s jiným člověkem – ono kouzelné slůvko Promiňte.

Pravdou ale je, že podobné situace nastavují i mně zrcadlo. Taky jsem se skutečně za vše, co jsem pokazila, vždy omluvila? Nedlužím něco takového někomu dodnes? Určitě jsem se někdy snažila něco zbytečně takzvaně okecat, nebo, což je možná ještě horší, hrála mrtvého brouka a neřekla nic.
Holt, některá slova mají zvláštní moc, a přestože jsou velmi jednoduchá, není vždy lehké je vyslovovat. Ale člověk se učí celý život, takže ještě všichni máme šanci. Raději jedno „promiňte“ navíc, než když jej nevyslovíte vůbec.

autor: can
Spustit audio