První pomoc

Jako dítě jsem chodila do kroužku s názvem Mladý zdravotník. Protože jsem studovala na chemické průmyslovce, tak jsem každoročně absolvovala hned několik přednášek o bezpečnosti práce a o první pomoci. Navíc jsem o na toto téma vysílala hned několik Lékáren a tak jsem si až do minulého týdne myslela, že bych v případě potřeby věděla, co dělat. Omyl. Shodou náhod jsem se nachomýtla se svým kamarádem k dopravní nehodě. Člověk vběhl pod auto. Ležel v divné pozici. Z části na chodníku, z části na vozovce. Můj kamarád je strážník a má vycvičené instinkty. Ještě než jsem si uvědomila, co se děje, už zabrzdil a vybíhal z auta, aby pomohl. Následovala jsem ho, ale zkoprněle jsem zůstala stát opodál. Nedokázala jsem se na těžce zraněného muže ani podívat, natož pak sáhnout. Zastavila ještě policistka v civilu, pak zdravotní sestra a nakonec i lékař, který se vracel domů z práce. Na frekventované cestě ale projížděla bez povšimnutí řada dalších aut. Docela se stydím a situaci si vlastně pořád probírám v hlavě. Je fajn, že pomoc nabídli ti, kteří jí mají tak trochu v popisu práce. Co by ale bylo, kdyby nejeli okolo zrovna oni? Záchrance to přece bude vždycky chvíli trvat, než dojede na místo. Rozhodla jsem se, že své svědomí ukonejším nějakým kurzem. A propos nechcete se přidat? Každopádně si myslím, že první pomoc je jedna z věcí, která by na nás měla útočit ze všech stran. Možná ještě častěji než dokonalé prací prášky anebo zázračné léčebné pomůcky.