Psí život

Mám ráda lidi. Jsou pro mně partnery v diskuzi, inspirací při práci, zdrojem lásky a porozumění v osobním životě, i motivem k vlastnímu úsilí být lepším člověkem. Jsou ale chvíle, kdy se bez lidské společnosti obejdu a dávám přednost jiným tvorům. Těm, kteří činí náš život bohatším a paradoxně také lidštějším. Smutné je, že si to uvědomíme často až ve chvíli, kdy hrozí, že o své zvířecí miláčky přijdeme. Ano, mluvím ze své vlastní zkušenosti. Už od dětství mě časy veselými i nelehkými provázely kočky, morčata, křečci, papoušci... a také psi. Právě oni mají z mého pohledu mezi zvířaty výsostné postavení.

Jen si vezměte jako příklad třeba mou šestikilovou fenku Viki s obrovskýma ušima a vypoulenýma očima: vždy mě nadšeně vítá doma, i přesto, že se vracím třeba jen s vysypaným košem na smetí. Když marodím, nosí mi do postele své oslintané gumové hračky. Ráno mě spolehlivě probere, když budík stávkuje. S chutí zbaští do posledního sousta cokoli, co uvařím. A vděčně poslouchá každé mé slovo, ať už nadávám nebo chválím.

Jen kvůli ní musím občas mluvit v hádankách. Slova jako "piškotek, kostička nebo mňamka" ji totiž dokáží vždycky probrat i z toho nejhlubšího spánku a nedá pokoj, dokud aspoň jeden kousek nedostane. Tedy, skoro vždycky. Tenhle malý kříženec bostonského teriéra s bůhvíčím zrovna bojuje o život. Vím, že je zle, protože ani piškoty nezabírají. Přesto jsem jich koupila hned dvě velká balení a doufám, že po nich brzy nezbude ani drobek. A klidně koupím další. Dlužím mu toho mnohem víc. Hodně mi v životě dává a přitom tak málo chce. A v tom se psi i jiná zvířata zásadně liší od lidí. Jsou nesobečtí a bez ohledu na své potřeby při nás stojí vždy, když to nejvíc potřebujeme. Nu, co říkáte, nebylo by hezké, kdybychom na sebe občas byli jako psi?