Rizikové školství

Školákům se často říká: Těžce na cvičišti, lehce na bojišti. Události minulých dní za našimi hranicemi daly této větě ještě daleko varovnější význam. Německý student si ráno kromě svačiny, pravítka a tužky sbalil také střelnou zbraň. Výsledek známe - introvertní milovník hororů a zbraní postřílel 15 lidí a pak svou zbraň obrátil proti sobě. Tento případ není zdaleka prvním. Na to, proč se přidal ke studentům, kteří podobnou zrůdnost spáchali na různých školách po celém světě, nám asi dají přesnější odpověď psychologové. Ve střehu bychom měli být ale i my. Naše společnost se od té německé už dnes tolik neliší. A riziko, že někomu, lidově řečeno, rupne v hlavě nikdy vyloučit nemůžeme.

Když jsem sledoval záběry ochromeného městečka, svědků hrůzy i obyvatel, kteří nad činem vyděšeně kroutili hlavou, vzpomněl jsem si na učitele v českých školách. Co je vlastně vedlo k tomu, aby zvolili právě tohle povolání? Mluvit o finanční motivaci mi připadá jako vtip, který se do dnešní poznámky moc nehodí. Prestiž, to je také silné slovo. Zbývá tedy náklonnost k mladé generaci a případech snaha přímo ovlivnit její úroveň. Proto myslím, že jde o velkou zodpovědnost, z vlastní zkušenosti ale také vím, že učitelé nepracují v právě lehkých podmínkách. I pro ně je to boj hned na několika cvičištích. Je to náročné povolání samotné, poctivým kantorům zabere příprava na výuku mnoho hodin. Často se setkávají s nepochopením rodičů, kteří na své potomky nemají čas, což si vynahrazují tak, že ve škole obhajují prohřešky svých dětí. Ve stínu nedávných událostí bychom neměli učitelům jen popřát hodně štěstí, ale také se zamyslet, jak zařídit, aby v našich školách nezemřeli. Kulkou šílence, nebo hlady.