Romská Popelka

Dívka Světlana - systém ji poslal na zvláštní školu. Její osud měl ale jiný plán. Díky péči sdružení Vzájemné soužití se dostala na běžnou základku. Teď už několikrát rozhodovala se svými kamarády ve Švédsku o držiteli Světové dětské ceny a učí se anglicky. Zkušenost, která jí jednou může pomoci k prestižnímu povolání a stylu života, o kterém by se jí před lety ani nezdálo. Při své práci v dětském parlamentu se setkává s vrstevníky z celého světa, kteří jsou podobně handicapovaní. Zatímco Světlana reprezentuje rasovou nesnášenlivost, její kamarádi se setkali s válečným vyhlazováním lidí a jinými tragédiemi, o kterých mnohdy ani netušíme. Přesto i my - Češi - středoevropané - máme v dětském parlamentu vedle dětí z rozvojových zemí svého zástupce.

Zamrazilo mě v zádech, když jsem včera poslouchala další příspěvek. Bohumín přišel s chvályhodným nápadem - koupit ubytovnu ŽDB a přestavět ji na bytový dům. Jenže teď tam bydlí lidé. Mnozí z nich mají tmavou kůži. Svůj domov budou muset během několika týdnů vyklidit. Radnice pro ně byty nemá a je jí jedno, kam rodiny, často i s dětmi, půjdou. Problém jako v tolik mediálně propíraném Kostelci nad Orlicí. Souhlasím s tím, že každý z nás je zodpovědný sám za sebe. Lidé se musejí umět o své bydlení postarat a nespoléhat jen na obec. Jenže u Romů má tento problém mnohem hlubší kořeny. Kvůli své pleti často neseženou práci, mnohdy nesmějí do barů a v ubytovnách je také nechtějí. Vzniká tak začarovaný kruh. Nejde z mé strany jen o plané konstatování. Podobnou diskriminaci už řešily v naší zemi i soudy. Konečně.

Světlaně držím palce. Její příběh by se dal přirovnat k tomu Popelčinu. Jenže já bych byla nejraději, kdyby žádná Světlana v dětském parlamentu nebyla. Kdyby k tomu prostě nebyl důvod. Pro nás je to ostuda.