Šaty

Každá žena dobře ví, co to je mít plné skříně a nemít co na sebe. Tato situace, postrádající naprostou logiku, nutí jistě k zamyšlení. Odkud se všechny ty věci, které si jak háďata hřejeme na svých srdcích, u nás doma vlastně vzaly? A proč s námi pořád bydlí? Tak například semišové sako. Dávný dárek k narozeninám , který jsem si objednala u jisté zásilkové firmy. Na fotografii v katalogu nemělo chybu. I na věšáku vypadá ve své smetanové relativně bezvadně. Jenomže v akci na těle hrůza - povislá ramena, rukávy až po konečky prstů, odstávající klopy, silueta trčící do všech stran. Co naplat, šup zpátky na ramínko, třeba to časem povolí.

Stejně tak by byla škoda vyhodit tu pěknou letní halenu zdobenou drobnými perličkami, kterou jsem si koupila asi před pěti lety. Bohužel ta barva - taková, jak to říct - zelinkavá, za to jistě může špatné světlo, které v obchodě měli. Nebo mi opravdu ujela ruka? No tak aspoň někdy na spaní, říkám si.

Anebo černé šaty. Na výjimečné příležitosti. Svižně střižené, originální a elegantní. Jenže zase ten materiál - nebezpečně elastický a totálně přilnavý. Ani velikost o číslo větší by nepomohla, snad jen pět šest kilo dolů. Což se ale zatím nestalo. Ale co kdyby..., takže zpátky do skříně.

A podobných příběhů, které všechny ty hadříky mají, jsou desítky. Naštěstí mám několik podobně postižených kamarádek, vetešnic. A došlo na novoroční předsevzetí, budeme pořádat domácí burzy. Než nenositelné kusy z našich šatníků poputují k popelnici, dostanou ještě jednu šanci uchytit se v jiné domácnosti, anebo pak už adie.

Je třeba se občas rozloučit se starými věcmi, abychom dali prostor novým. Ostatně tak je to se vším v životě. Tak si držme palce, abychom letos nešlápli vedle. Nebo si náhodou domů nepřinesli úplně zbytečnou věc. Třebaže jen do šatníku.