Senioři na obtíž

Osobně se pokládám za pozitivně myslícího člověka. Někdy mám ale neodbytný pocit, že moje vidění je zkreslené nějakými imaginárními růžovými brýlemi a že realita je mnohem drsnější, než si myslím. Takový pocit se mě zmocnil zrovna včera. Přečetla jsem si totiž zprávu, že několik lidí v plzeňské části Bílá Hora vystoupilo proti domu pro staré lidi. Muž ze sousedství dokonce prohlásil, že si nepostavil dům za desítky milionů, aby se pak díval na seniory na vozíku.

Příšerné! Pokoušela jsem se vžít do role starého nemocného člověka, který potřebuje celodenní dohled a je rád nejen za každé vlídné slovo, ale především za pomoc lidí kolem sebe. A navíc za ni platí, protože jak víme, zadarmo ani kuře nehrabe! Musí být hrozné, čelit podobným nenávistným útokům ve věku, kdy už nám na obranu moc sil nezbývá.

Jsem opravdu zvědavá, kam až zmíněný spor dojde. Vždyť bychom mohli v podobném duchu rozdmýchat celou řadu dalších takových nenávistných iniciativ. Stačí málo - dojít k poznání, že ti vedle jsou jiní než my a že se nám prostě nelíbí. Můžeme pak křičet, že nám vadí sousedé, protože mají pět rozdováděných dětí a my chceme mít klid. Můžeme si stěžovat na pečlivou hospodyňku odnaproti, protože věší prádlo venku a my to považujeme na nevkusné. Můžeme dokonce vynadat návštěvě, která přijela na návštěvu v odřené škodovce a zaparkovala ji vedle našeho luxusního bavoráku. Příkladů jistě najdeme hodně.

Jsem ráda, že nejsem oním seniorem z Bílé Hory. Ale jednou jím určitě budu. A je jedno jestli z Plzně, z Olomouce či z Ostravy. Pevně doufám, že do té doby budou lidé o něco moudřejší a hlavně - tolerantnější. Jde totiž o základní předpoklad pro to, abychom mohli na této planetě, v tomto státě, a třeba i v jedné ulici společně žít.

A vy, pane s mnohamilionovou vilou z Plzně, vězte, že taky jednou zestárnete. Mlýny spravedlnosti sice někdy melou strašně pomalu, ale zato jistě. Jsem přesvědčena, že se taky dočkáte!