Silvie Mikulcová: Babyboxy

Oba příběhy dělí jen několik dnů. Smutným hrdinou toho prvního je mrtvé dítě ukryté v igelitové tašce. Dva dny stará holčička, kterou asi zavraždila její matka.

Alespoň se to dá usuzovat z informací od policie, ačkoli o vině ženy samozřejmě rozhodne až soud. Patrně až při přelíčení se tak navíc dozvíme podrobnosti. Mám na mysli motiv a situaci, ve které se žena ocitla.

Hlavním aktérem druhého příběhu je jiná malá holčička, o kterou se matka nemohla anebo nechtěla starat, která ale dostala šanci. Už teď pro ní odborníci v Ostravě patrně hledají náhradní rodinu.

Kritikové babyboxů by teď namítli, že i její osud je smutný. O holčičce z vyhřívané schránky se totiž nedovíme už vůbec nic.

Podstatou babyboxů je naprostá anonymita a to se odpůrcům nelíbí. Do Česka se kvůli zařízením před časem pustilo i OSN. Výbor pro dětská práva chce, abychom síť zrušili. Mají se prý řešit příčiny nechtěných těhotenství, soustředit se máme hlavně na prevenci.

Svého času jsem natáčela s jedním z kritiků babyboxů, v podstatě mi tehdy říkal, že vychováváme ženy k lehkomyslnosti, když jim dáváme možnost, aby dítě relativně jednoduše odložily. Tvrdil mi, že matka, která chce vraždit, to stejně udělá.

Nesouhlasím. Myslím si, že babyboxy smysl mají. A koneckonců existují i příběhy, kdy se děti vrátily zpět do původních rodin.

V Česku je zatím 47 vyhřívaných schránek. Alarm zdravotníkům hlásil odložené dítě už 57krát. Alespoň takové jsou informace z oficiálních internetových stránek nadace, která je buduje.

V Moravskoslezském kraji jsou prozatím čtyři. V Ostravě, Opavě, Frýdku-Místku a v Karviné. A kdo ví, kdyby to třeba žena z Frenštátu měla blíž, příběh její dcery mohl být úplně jiný.