Silvie Mikulcová: Duhový dům

Neuvěřitelnou kuráž a bojovnost mají ti, kteří v Ostravě usilují o to, aby mladí lidé s handicapem měli kde žít, až jim - jejich rodičům a příbuzným - dojdou síly. Patnáct let doufají, že v krajském městě vnikne zařízení, kde člověk bude člověkem a ne anonymním tvorem v obřím ústavu. Zkrátka, že v Ostravě bude místo, kam se nebudou bát své dítě zavést, až sami péči nezvládnou.

Když se vloni Duhový dům, jak se teď jmenuje, začal stavět, vypadalo to, že se do roka budou všichni radovat. Kolem je ale pořád plot. Stavba není hotová a podle města má vady. Firma sice drobné problémy připouští, ale zároveň říká, že to zas tak velký průšvih není. Inu, uvidíme za dva měsíce.

Myslela jsem si, že se od ženy, která je duší celého nápadu, dočkám lamentování. Převezla mě a dala mi obrovskou lekci z pokory. Ze závad má radost! Určitě mi odpustí, když teď nebudu citovat úplně přesně, ale do telefonu mi říkala něco v tom smyslu, že potíže dokazují, že už zbývá jen malý krůček, aby bylo hotovo.

Nejsem Ezop a v tomto příběhu ani nevystupují žádná zvířátka, ale nějaké ponaučení bychom si přece jen vzít mohli. Nevím, jak vy, ale já doufám, že mi tenhle přístup vydrží alespoň do pondělka.