Silvie Mikulcová: This is the end

Najít téma. Rychle. O čem něco vím a necítím se podle známého vím, že nic nevím? No, tohle by přicházelo v úvahu.. Ne, to nejde. Nemůžu říct, co si skutečně myslím. To by neprošlo. Nejsem komentátor, jsem redaktor a o tomhle budu příští týden točit. Takže do mých názorů nikomu nic není.

Jo, to je dobré. Aha tak ne, to už mi ukradl kolega. Psát o počasí? Trapné. Hm, co takhle rodinné štědrovečerní historky? A nevyužila jsem je už loni o Vánocích? Zas jich tak moc není. Bratr koupající se s kaprem, stříbrný řetízek na stromku, který jsme našli až v lednu.. Tak jinak. Ale hlavně ne lacině moralisticky.

Hm, což přiznat barvu? Jak dlouho už poznámky vlastně píšu? Pět, šest, sedm, deset let? Kolik probdělých nocí mě to stálo. Když vím, nad čím se chci zamyslet, a k čemu dojít, jde to ráz na ráz. Když ne, tak to začínám někdy i desetkrát. Díky za počítače. To by bylo zmuchlaného papíru na vyhození.

Dojde-li káva, dá se loupit v eráru. Nakonec mě vždycky spolehlivě nakopne tenčící se zásoba cigaret. I to se dá ale překonat, non-stop bar je nedaleko. Když se hodně prosí, tak se dá krabička pořídit jen tak. Cigarety jsou totiž oficiálně jen pro pijany. A vůbec největší inspirací je čas. Můj smutný rekord - dvacet minut před vysíláním.

Celé roky si říkám, že poznámky nebudu psát na poslední chvíli. Že si nad nimi budu přemýšlet, hledat si argumenty, třídit názory. Skoro bych o tom mohla psát příručku pro začínající kolegy. Marně. Nemám je ráda. Zapomínám na ně a trápím se s nimi, protože nejvíc reakcí mám právě na ně. Dobré i zlé. A navíc jsou tu chytřejší.

Tahle mi jde lehce. Je poslední. Hezké Vánoce.