Silvie Mikulcová: Městská lhostejnost?

Prošla jsem si slavný Hyde Park. A zírala sem. Krásná rozária, dřevěná lehátka u jezera anebo v místech, kde je dobrý výhled, zkrátka pohoda, prostor, který je tvořený právě proto, aby v něm lidem bylo dobře. A vůbec podobných, mnohem menších míst a zákoutí jsem při své londýnské cestě viděla celou řadu. I mezi obřími skleněnými mrakodrapy.

Už několik dní proto přemýšlím nad tím, jestli v Ostravě nezaložím něco jako zkrášlovací spolek či hnutí. Úplně živě si to představuji. Vždycky bychom našli nějaké místo, dohodli se s radnicí, sehnali peníze na rostliny a mobiliář, najali nějakého nezaměstnaného, který by tam zametl, poklidil, občas zároveň nějakou tu růži či hortenizii zastřihl. A tak. Donátoři by se snad taky našli.

Z barvitého snění mě ale Ostrava pravidelně vytrhává. S hlavou v oblacích se tady moc chodit nedá. Spolehlivě se totiž přizabijete na vyviklaných dlaždičkách. Když hledáte místo na lavičce, musíte být pečliví, abyste si nesedli do kečupu. A v některých podchodech či průjezdech nesmíte ani dýchat. Močovina je dost pronikavá.

Proč to u nás nefunguje? Nevím. Když projíždíte venkovem, je vidět, že lidi o své pozemky už dbají. Na vesnicích je tak nějak uklizeněji. A možná je to právě tím, že jim osázené a zastřižené kusy země patří, kdežto nám ve městě jsou jaksi lhostejné.

Doufám ale, že se to časem změní a přestaneme krást sazenice a keře, jak si na to stěžuje porubská radnice. I když... i já jsem si z Londýna přivezla památeční kámen! Snad nemají podobný zvyk i další turisti. Troufám si ale říct, že socialistický realismus tolik lidi netáhne jako třeba Buckinghamský palác.