Silvie Mikulcová: Poslední zvonění a váha peněz

Čtvrtek. První den, kdy jsem je letos potkala. Mužnou baletku v tylové sukénce, doktora a něco respektive někoho neurčitého, zato s kloboukem v ruce. Dožadovali se drobných v mé peněžence. Přiznávám, že jsem zaváhala. A váhám vlastně pořád.

Kdysi jsem měla pravidlo, že na nějaké to pivo či panáka přispěji těm prvním a pak už jen těm, kteří mě fakt něčím pobaví anebo mi alespoň zpříjemní den. Pro ostatní mám jen trapný úsměv, který jsem letos tedy nasadila o něco dříve. Alespoň prozatím. Vytáhnout nádražáckou uniformu po dědečkovi anebo si půjčit paruku či vycpat hruď - promiňte, na tom nic originálního nevidím.

Žebrání o peníze mi v poslední době navíc leze hodně na nervy. A vůbec zatím nejsou studenti anebo lidi, kteří chtějí na rohlík a stejně si pak v krámě koupí nejlacinější víno.

Zuřím kvůli lidem, kteří s košíkem pověšeným přes ramena prodávají drobnosti se slovy, že výtěžek jde na bohulibý účel. V poslední době jich v ulicích Ostravy nějak přibylo. Navíc se pohybovali na mé trase, takže jsem se s nimi setkávala i několikrát denně. Pomoci třeba handicapovaným dětem? Proč ne, jenže to by na mě nesměli jít tak suverénně a vyvolávat pocit vinny, když jsem řekla ne.

Byli mladí a chovali se stejně jako ti v levných oblecích odění, v co nejšpičatějších botách obutí a s co největším množstvím gelu učesaní promotéři prapodivných mobilních nabídek či pojistek. Mou důvěru si zkrátka nezískali.

Před nedávnem jsem slyšela rozhovor se ženou, která zastupuje, přesně už si nepamatuji, něco jako fórum dárců. Lidem radila, aby peníze těm, kteří se jim nezdají, prostě nedávali a nic si nevyčítali. Souhlasím.

A ještě bych k tomu dodala, nestyďme se za to, že si vážíme svých peněz. Skutečně fungujících organizací, které naší pomoc potřebují, je i tak dost a navíc to mají kvůli krizi a škrtům čím dál těžší.