Silvie Mikulcová: Vyhrocené Přednádraží
Úřady v ostravském Přednádraží měly jednat dřív a jinak. Myslí si to alespoň zástupkyně veřejného ochránce lidských práv. Teď prověřuje, jestli v kauze vystěhování desítek rodin, všichni postupovali, jak měli. Problémy v sociálně vyloučené lokalitě se táhnou už roky.
V Přednádraží jsem poprvé natáčela před pěti lety. Tehdy tam lidé začali sepisovat petici. Nechtěli, aby tehdejší majitel, Správa železniční dopravní cesty, domy prodával soukromému majiteli. Požadovali, aby je odkoupilo město, respektive centrální ostravský obvod. Někdejší starosta to tenkrát odmítl s tím, že si myslí, že by se v téhle lokalitě vůbec žít nemělo, že by měla sloužit lehkému průmyslu.
Už tehdy byly domy hodně zanedbané, některé byty měly rozbitá okna, na chodbě bylo více než pochmurno a světe div se, nevonělo to tam, protože kanalizace špatně fungovala.
Prostorné, cihlové stavby se pak dostaly do soukromých rukou, současný majitel je vlastní dva roky a říká, že se s městem vlastně od té doby dohaduje, komu potrubí patří a kdo by ho měl opravit.
Historie, kterou jsem popsala, podle mě jasně ukazuje, že Přednádraží je lokalitou, na kterou jakoby všichni zapomněli. A teď se divíme, jak se situace vyhrotila.
Rozumím zoufalství lidí, kteří tam zůstávají, když říkají, že na ubytovny nepůjdou. Já bych tam taky žít nechtěla. Dokonce těm, kteří řádně platili, přeji, aby pro ně úřady našly byty.
A je v tom i kus mého sobectví. Nájemné „v obecním" bude vždycky podstatně levnější než v soukromých ubytovnách. Nechci, aby peníze z mých daní, které se promění v sociální dávky, putovaly na účty obchodníků s chudobou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
