Škromachovy biče

Tak dost, bouchl pan Škromach svou ministerskou pěstí do prázdné sociální pokladny. Takhle to dál nejde, ty příživníky musíme z našich evidencí vystrnadit stůj co stůj, dodal s jemu vlastním bojovným úsměvem a seškrtal, co se seškrtat dalo. Zavedl ostnatý pojem "existenční minimum" , který už opravdu na nějaké popíjení v nádražních restauracích není. Prostě a jednoduše: ten, kdo nebude vyvíjet aktivitu, nebude si hledat místo anebo nepřijme nějakou krátkodobou práci, spadne kamsi do černočerných hlubin škromachových sociálních věcí v podobě dvou tisícovek za měsíc.

Ale představme si tuto situaci. Pan Karel je aktivní. Po pěti letech na podpoře neztratil vůli a vytrvale se nechává odbývat u desítek firem zvučných i nezvučných jmen. Protože žijeme v době nevlídné, nedá se předpokládat, že by mu někdo na vrátnici potvrdil, že ho jako nechtějí a ať dá pokoj. Takže v ruce nebude mít nic. A pak je tady pan Vláďa, kterého kdosi jaksi donutí jít na nějaký konkurz. Z něj pochopitelně vypadne hned na zápraží, protože nebude skrývat nechuť pracovat. Jenže on bude mít důkaz o své aktivitě. Kdo tedy bude nakonec bičován? Pan Karel nebo pan Vláďa?

Možná to bude všechno jinak, ale česká nátura v podstatě nezná situaci, kterou by nedokázala otočit ve svůj prospěch. Třeba vznikne černý trh s potvrzenkami o hledání místa, třeba se bude někdo soudit, protože byl pracovně aktivní alespoň při surfování na internetu.

Boj s našincem, který zkrátka nechce a nebude chtít, je těžký. Jenom mám strach, že to zase odnesou ti poctiví. Ti, kterým bude prostě hloupé dostávat podporu v nezaměstnanosti. Kéž bychom byli národem takových hlupáků...