Skrytá krása

Chodím každý den po stále stejné trase - od autobusového nádraží vedle Frýdlantských mostů směrem do centra Ostravy. Myslím, že kdyby nebyl asfalt tak odolný, už bych tam měl svou vlastní pěšinu. Vždy jsem si myslel, že podlouhlý dům, ve kterém je mimo jiné pojišťovna, autosalón anebo finanční úřad je takovým tím šedivým nezajímavým "čímsi". Až včera jsem zjistil pravý opak a věřte nebo ne, musel jsem se zastavit a chvíli zírat. Průchod z Jurečkovy ulice směrem ke Karolině není jen tak obyčejnou dírou ve zdi. Stačí trochu zvednout hlavu a uvidíte nádherně klenutý útvar s promyšleným každým detailem. Najednou pochopíte, jak ucelenou a nápaditou práci odvedl někdejší architekt. Vystouplá okna a chytře a vtipně posazené balkóny jsou velmi odvážným, ale ve výsledku až nádherným estetickým zážitkem. Z šedivé fasády najednou čtete příběh o historické promyšlenosti a monumentalitě Ostravy, ovšem z úplně jiné strany než přes uhelné sloje a popílek v ovzduší. Opravdu stojí za to zvednout hlavu nad čmáranice sprejerů, odmyslet si záplaty na asfaltovém chodníku a představit si tu parádu, když byly velké měšťanské domy jako nové. Možná opravdu není tak důležité, že fasáda voní novotou a že se za každou cenu vystavují na odiv dubové okenní rámy. Někdy je i šedivo krásné, když se mu trochu, jenom trochu, pomůže.

Mám proto návrh pro všechny, kteří si myslí, že Ostrava není hezká a že její architektura je nenávratně ztracena... Jedinečnost a neopakovatelnost města je spolu s pohnutou historií obtisknuta do takových obyčejností, jako je třeba sloup oken na schodišti. Kéž bych dokázal napsat něco, co by tato slova dokázalo. Snad si na stárnoucí kolena opatřím nějakou tlustou knížku o místní architektuře. Mám totiž za to, že v těchto věcech je ten správný základ pocitu někam patřit a mít z toho docela obyčejnou radost.