Slušnost mezi lidmi

Mám jednu oblíbenou paní. Často se na ní koukám z okna redakce. O věku žen se obvykle nemluví, ale ona už těch křížků na zádech má asi hodně. Přesto je krásná, vždy elegantní a září z ní moudrost a pohoda.

Nedávno jsme se potkaly v obchodě u pečiva. Poprosila mě, abych jí rozlepila mikroténový sáček. Jí už to prý nejde. Drobnost, která zdrží na pár sekund. Překvapilo mě ale, jak dlouho a dá se říci uctivě mi děkovala. Nasadila mi tím brouka do hlavy, a tak jsem pátrala ve svých zážitcích po ochotě a obyčejné slušnosti.

Vzpomněla jsem si na hodně starou tramvajovou příhodu. V mém pubertálním věku jsem pouštěla sednout starší dámu. A ona odmítla se slovy: "Seďte, ačkoliv jsem starší než vy, nic mi nechybí a stát klidně můžu. Copak já vím, jestli vám není stokrát hůř než mi." Mám ještě jednu zkušenost, tentokráte trolejbusovou. S několika stehy v břiše jsem nastupovala společně s mladou maminkou, která měla dítě v kočárku. Požádala mě o pomoc. Odmítla jsem se slovy, že opravdu nemůžu. Nadávky, kterými mě častovala, se ve vysílání opravdu citovat nedají.

Přesto stále věřím tomu, že obyčejná lidská slušnost se nevytrácí. Nevěřím ani tomu, že naše hrubost jde ruku v ruce s dobou a horšící se výchovou. Je to prostě v nás, někdo je hulvát někdo kolem sebe šíří pohodu. Záleží jen na náhodě, na koho zrovna narazíme.