Smysl rozhlasu

Letošní zima je skutečně podivná. Nevím, jak by si s tímto tématem poradil klasik v próze, ale novináři jej pitvají ze všech možných stran docela zdatně. V minulých dnech k němu přibylo další zpestření - vichřice. Ničila vše, co jí stálo v cestě: střechy, ploty, stromy i lidské životy. Desetitisíce domácností se ocitly bez proudu. V rozteklých mrazničkách se kazily potraviny, žárovky nahradily svíčky a zahřát jsme se pohybem. Potemněly pochopitelně i jinak permanentně blikající televizní obrazovky. Spousta lidí tak vůbec netušila, co se kolem nich děje.

Pominu-li škody na životech, zdraví a majetku, jsem svým způsobem ráda, že jsme prošli touto zkušeností. Já vím, že jsem teď vypustila z úst doslova rouhačskou větu, ale poslechněte si, co mě k ní přimělo... Vyslechla jsem si docela nedávno rozhovor dvou cestujících ve vlaku, kteří se pozastavovali nad smyslem existence rozhlasu. Podle nich jde o přežitek, který své místo ve světě moderních technologií už nemá. Jejich debata mě docela sebrala. Bodejť ne, když v rozhlase pracuji a mám k němu velmi osobní vztah! Dokonce jsem přemýšlela nad tím, jestli nakonec nemají pravdu. A k čemu jsem došla?

Pravdu určitě nemají! K tomuto poznání jsem došla až s několikadenní odstupem. Přispěla k němu právě ona všeničící vichřice. Tam, kde nemohla dojít elektřina a s ní i všechny ony vyspělé informační technologie, totiž dorazil právě rozhlas. Stačilo málo - tužková baterie a malá krabička, které se v době mého dětství říkalo "tranďák". Stačí otočit knoflíkem... a spojení se světem je tu. A tak i když venku zuří vichr, okenní tabulky strachem drnčí a nejen psi se schovávají pod postel, vy víte, že nejste na světě sami. Je s vámi váš-náš rozhlas.