Sousedský problém

Jistý muž otevírá naše zpravodajství a začíná číst následující článek, který začíná popisem jednoho nápadu...

Vystěhujeme základní školu a spojíme ji s mateřinkou, řekly si moudré hlavy na chotěbuzské radnici a začaly vyplňovat žádost o státní dotaci. Podařilo se a se svolením krajského úřadu se plán vybarvil k dokonalosti. Dětem odpadne dojíždění a přebíhání kvůli obědu, ušetříme na provozních výdajích a navíc za námi stojí spousta rodičů, usmívali se radní. Jenže čelist jim poklesla, když se ozvala rodina bývalé paní starostky. Přístavba nám vadí, je příliš blízko domu a na pozemky máme přinejmenším morální právo, začala se zlobit protistrana. A tak začal kolotoč slovních výpadů, přesněji řečeno centrifuga.

Vždyť to bývalá starostka musela ze zastupitelstva vědět, že se přístavba chystá, tak co se jí a jejímu manželovi nelíbí, diví se jedna strana. Půdu nám sebrali za minulého režimu a teď ji máme zahodit podruhé? To se zase zlobí strana druhá. Mezitím ubíhá čas a státní dotace se může horem pádem vrátit zpátky do kasy. Otázkou je, co může s celou investicí udělat soudní proces.

Až příliš mnoho otazníků, říká si náš jistý muž a zavírá zprávu o tomto handrkování z Chotěbuzi. Usmívá se, protože přesně to potřeboval. Jistý muž je ministrem dopravy a konečně našel odpověď, proč se stavba dálnice D47 nedaří tak rychle, jak by chtěl. Jak se mám domluvit s půlkou republiky, když tady se nedá dohromady ani jeden sousedský kompromis. To řeknu ódéesce, až bude mít divné otázky, uzavřel své úvahy a přivřel oči před drsným severomoravským sluncem.