Staré rány

Tentokrát rozvířil stojaté vody polský deník Tribuna Slezská. Otiskl nespokojené hlasy rolníků, kteří se cítí ukřivděni a požadují od České republiky svůj majetek. Především proto, že na něj nemohou z formálních důvodů získat evropské dotace. Člověk nemusí být zrovna fundovaným historikem, aby pochopil zapeklitost celého propletence.

Poválečné vypořádání, změna hranice v 50.letech, to jsou hlavní milníky. Oba státy se dohodly, že hranici zkrátí o necelou stovku kilometrů, aby se dala lépe hlídat. Jenže ono pověstné "má dáti - dal" neproběhlo tak nějak rovnocenně. Československo získalo o zhruba 400 hektarů více. A výměny názorů začaly klíčit.

Ptáte-li se starostů, například v Oldřišově, Hněvošicích nebo Holasovisích, dozvíte se většinou to samé. Nejde zřejmě o velké plochy, nic oficiálního nevíme a raději o tom příliš hovořit nechceme. V každém případě vytušíte jedno společné. Jednou jsme vstoupili do Evropské unie a chtěli jsme zbourat faktický smysl hraniční čáry, tak proč si komplikovat život podobnými věcmi? Jistě by bylo mnohem jednodušší nechat hranici hranicí a výjimečné případy řešit selským rozumem.

Neumím si představit, jak někdo sedá k mapám a narovnaný předěl mezi státy zase kroutí a obkružuje sporné pozemky. To by asi nešlo, protože katastrální zásahy patří k tomu.

Problém nedořešeného vlastnictví u státní hranice se zase odmlčí a za dva roky se objeví znova. Možná se bude čekat na někoho radikálního, kdo bude stát za traktorem a použije sílu. Anebo se věc vyřeší nějak jinak. V každém případě tento historický přežitek týkající se našeho pohraničí, je více onou bublinou než ožehavostí. Mělo by ale patřit k dobrým sousedským zvyklostem netvářit se, že se neděje vůbec nic. Staré rány by se neměly ignorovat, ale léčit. Ať už očima Prahy, Varšavy anebo Bruselu.