Stezka hrůzy

Ano, raději zavřít oči a ještě lépe si i zacpat nos. Takové pocity mívám, když procházím od vlaku ze svinovského nádraží na Svinovské mosty k tramvaji. Stezkou hrůzy, jak jí říkám, chodím čas od času. Ale asi ne dost často na to, aby mé smysly stačily otupět. Kovová a plechová monstra schodišť a zábradlí, kolem podivné přístavky, rozbitý asfalt a dlažba, potrhané plakáty, odpadky všude okolo, pach lidských výměšků, otupělost a děs. Za poslední léta si tuto trasu nepamatuji jinak, takže čekám na zázrak. Vím, že se nádraží rekonstruuje, bude bezpochyby stylové a na úrovni. Vím, že město má projekt na rekonstrukci mostů, které jsou jediným přístupem od nádraží k tramvajím, ale opravdu nejde s tímto veřejným prostorem, kterým procházejí denně tisíce lidí, udělat něco už teď? Když si představím, že vystupuji z vlaku, jsem cizinka, v Ostravě poprvé, a toto město mě vítá tak děsivou náručí, není mi vůbec dobře. Nezbývá tedy než doufat, že kompetentní úředníci a radní konečně pochopí, že těch pět, deset minut chůze nevábnými svinovskými zákoutími je jejich i ostravská ostuda a dopřejí jak místním, tak přespolním prostředí, které nestojí jen za odplivnutí.