Stodolní

Můj současný vztah ke Stodolní ulici dokresluje to, že se už jí neumím okořenit přívlastkem jako je třeba populární, proslulá, známá. I když netrpím nostalgií po zaniklém Templu, pro mě je už teď prostě divná. Pamatuji si Stodolní ještě z dob, kdy tam býval Černý pavouk anebo dnes už zaniklý podnik s názvem U krokodýlího ocasu. Člověk tam šel na jistotu, vždycky věděl, že tam bude někdo známý. Byly to doby, kdy jsem mívala docela strach, když jsem se večer vracela domů. Žádná moderní vlaková zastávka anebo opravená dlažba směrem na Nádražní ulici. Cestu lemovaly domy, které měly v přízemí zatlučená okna. Když na Stodolní začaly vznikat kluby a bary jako houby po dešti, chvíli mě to bavilo. Skoro jsem byla hrdá na to, že Ostraváci ukazují, že se umějí bavit. Postupem času se lokalita s obrovskou koncentrací hospod stala spíše domovem puberťáků a lidí, kterým jde snad o jediné - co nejrychleji se dostat pod obraz. Z tajemné ženy, která snad měla i svůj výjimečný příběh, se rázem stala vyčpělina bez chuti, zato s pachem lacinosti a pochopitelně přepáleného tuku. Je zajímavé, že tradiční a v jistém slova smyslu i kultovní podniky v centru města Stodolní nezavřela, naopak vznikají tady nové. Jsem za to ráda. Jen je mi líto, že pořád ještě nikdo neotevřel tu kavárnu, kam by se dalo chodit po divadle.