Sváteční kocovina

Při pohledu na neúprosný ciferník váhy jsem si protřel oči a zjistil jsem, že je to tak. Byly to navzdory všem krizím bohaté vánoce. Během těchto svátků si vždycky říkám, že by si je měl člověk užít, jako by to měly být jeho poslední, čemuž jsem letos učinil zadost s pečlivostí hodnou obdivu.

Nebudu vám líčit všechny kulinářské orgie, ke kterým jsem se nechal svést. Na svou obhajobu mohu uvést jen tolik, že odolat těm dobrotám by mohl snad jen otrlý středověký mnich, navyklý na drastické odříkání.

Ale co teď? Je třetího ledna a mé tělo doznalo změn, srovnatelných svou bouřlivostí snad jen s pubertálním obdobím. Nejsou to ale vousy, co mi za poslední dny narostlo. Už jsem se s tím také svěřil svým známým, čekaje účinnou radu. Tu jsem dostal i od otce, který má evidentně ty samé problémy, jako já. Jen se zasmál a řekl, že jediné, co mi může poradit je, a teď to s prominutím zopakuji doslova: Nežrat!

A jsme u toho, člověk navyklý na nevázané gastronomické příhody, zažívá při nenaplnění svého chtíče abstinenční stavy narkomana. Objevil se třas rukou a studený pot. Ba co víc! Ozvaly se i další orgány. Kolegy na pracovišti kupříkladu ruší halasnými projevy můj žaludek.

Těch rad je ale více, jedna odbornice mi například poradila, abych se nebál více se oddávat pohybu. No, zkuste v tomto stavu udělat bez následků prudší pohyb.

Ze sváteční kocoviny se budu dostávat ještě dlouhou dobu. Kdy budu zase fit, to netuším. Jediné, co vím je, že se z té zkušenosti rozhodně nepoučím.