Svátky a práce

Dneska je svátek slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Přišla jsem na to, když jsem se podívala do kalendáře, na kterýže to den mám napsat svou poznámku. Možná právě proto, že se světci mám od základní školy spojenou hlaholici, tedy písmo, které vytvořili, vzpomněla jsem si na svůj řecký zážitek. Před lety v Aténách jsem propadla několikavteřinové nevýslovné panice. Když jsem totiž z Řecka odlétala, měla jsem na letišti pocit, že tam zůstanu navždy. Ona jejich alfabeta je v písemné podobě pro mě něco jako klínové písmo, takže zorientovat se v tom, který terminál odbavuje právě pasažéry na cestě do Prahy, bylo nemožné. Ale stačilo se okamžik nervovat a údaje na tabuli přeskočily do latinky a bylo všechno v pořádku. S pobytem v Aténách mám spojený ještě jeden zážitek, který se k dnešnímu dni určitě hodí mnohem více. Tehdy totiž měli Řekové státní svátek, stejně jako my máme dneska. Bylo to zajímavé, protože až na několik pouličních stánků s občerstvením, tradiční tržiště a všudypřítomné globální podniky byly všechny prodejny v centru této světové metropole zavřené. Překvapilo mě to, a dokonce jsem se na toto téma pustila do polemiky se ženou, u které jsem si kupovala kafe. Ta moje rozčarování nechápala a dokonce mi ještě pěkně vynadala, protože v den svátku je podle ní možné vyžadovat otevřené dveře jen u kostela. Fakt, že ona sama musí vydělávat, vnímala jako prachsprosté zneužívání zaměstnavatelem. Na výběr ale prý moc neměla. Buď bude pracovat nebo si šéf najde někoho jiného. A tak jsem se najednou začala dívat úplně jinýma očima třeba na prodavačky v českých supermarketech. Pro mě jako pro zákazníka je to luxus. V Ostravě se dá nakupovat i v noci, nemusím myslet na všechny věci pro domácnost, protože když něco dojde, velké obchody mají otevřeno i v neděli, často do pozdního večera. Třeba v Německu by vás hnali, podle toho co mi říkali přátelé, svátky a neděle jsou prostě dnem volna, takže tam nekoupíte nic. Na druhou stranu jsem si teď uvědomila, jestli si náhodou kvůli našemu benevolentnímu přístupu k pracovní době ve velkých řetězcích nemůžeme sami za to, že se naše kultura mění ve spotřebitelskou vášeň. Jen se běžte podívat do těch obrovských nákupních center a zapřemýšlejte, jestli by třeba těm bledolícím lidem neprospěla procházka po lese. Já se tam dneska rozhodně vydám.