Světlušky

Jmenovaly se Alena a Lucie. A naprosto mě dostaly. Byly pohodové a milé a o sbírce věděly téměř všechno. Možná je to tím, že s kasičkou a drobnými předměty procházely ostravskými ulicemi už po třetí. Ale co pro mě bylo naprosto šokující, měly dokonalý odhad na lidi a naprostý nadhled. Protože jsem o rozhlasové sbírce točila reportáž, mimochodem uslyšíte ji v sobotu před osmou, tak jsem holky požádala, aby přímo přede mnou oslovily několik lidí. Každý redaktor se čas od času setkává s anketami. Upřímně, moc rádi je nemáme. Chodit po ulicích a zjišťovat, co si lidé myslí, bývá občas o nervy, zvláště pokud se hodina vysílání blíží. Mnozí spěchají, jiní se mikrofonu bojí, další jsou prostě už ze své podstaty nemluvní, někdy dokonce i zlí, anebo prostě vůbec žádný názor nemají. Holky světlušky to měly ještě těžší. Po kolemjdoucích chtěly i peníze. A jak se říká, řádně mě vyškolily. Kolem šla seniorka a dívky jí oslovit nechtěly. Vyprávěly, že u starších lidí moc úspěšní nejsou, protože sbírkám nedůvěřují anebo si stěžují, že sami mají málo. Paní mi to dokázala. Pěkně nám všem vynadala. Poté zastavily mladého kluka. Tady jsem byla na pochybách zase já. Bez váhání ale vytáhl peněženku. Kdo ví, třeba jednou budou Alena a Lucie známé psycholožky nebo socioložky. Každopádně jim patří velké poděkování. A taky vám všem, kteří jste pomohli.