Tankodrom a žebráci

Kdo v poslední době měl tu čest navštívit ostravské ústřední autobusové nádraží, jistě pochopí. Staveništěm obklopené, omezené a neutěšené torzo je tak trochu pěstí na oko - zejména pro turisty, kteří prožívají první nádech ostravského ozónu krátce poté, co spadnou do břečky prosoleného sněhu, a poté, co začnou nechápavě přemýšlet, kudy se asi dostanou k civilizaci.

Bude to tu určitě krásné. Rostoucí mamutí obchodní centrum obkličuje zbytky nástupišť, autobusy se natřásají na hrbolech mezi peróny a nebohý cestující hledá, odkud vlastně pojede ten jeho spoj. Měl by ale počítat i s tím, že k němu přistoupí neznámý člověk a psíma očima žadoní o třicet, dvacet, a stačilo by i deset korun. "Nemáte? Tak se podívejte..." bere útokem jednoho za druhým...

Chápu, že stavět by se mělo a vlastně se musí. Ale přítomnost prodejního kolosu tak blízko centra, no nevím. Kousek vedle je zatím prázdné území Karoliny čekající na vysoce moderní architektonické řešení. Ale třeba to bude pěkné, co my víme.

Do té doby se budeme brodit špínou ke svému autobusu, přeskakovat zídky, protože nikdo nedomyslel, jak asi zavření podchodu k Frýdlantským mostům zkomplikuje příchod.

Ale našinec je zdatný, připravený a odolný. V nejhorším zareptá něco jako: "To ti oni nahoře" a dál bude dýchat příšerný vzduch v čekárně na nádraží. Zemitý básník by možná napsal: "Té krásy syrové nabažiti se nelze, neboť rázovitosti překážek netřeba..." Ještě že nejsem básníkem.