Trampoty s židlemi

Do Dívčího Hradu jsem jezdil poměrně často kvůli trampotám, které tam měli s radnicí. Možná si vzpomenete. Obecní úřad byl nějaký čas ve fotbalových kabinách. Tohle je už naštěstí minulost. Přesto se v obci tu a tam zastavím, abych se dozvěděl, co je nového.

Posledně mne v pracovně starostky překvapila velká hromada židlí. Starostka a pracovnice úřadu tam mluvily o broušení, smirkování a lakování. Hned mi blesklo: asi melouch. A kdepak, to jsou židle z našeho kulturáku a zasedačky. My nemáme na nové, tak budeme opravovat. Jsou už staré třicet let, vysvětlila mi starostka. Inu, když máte v rozpočtu necelé dva miliony, to pak obracíte každou korunu, pokračovala. Města jsou bohatá a my chudí. Tak to prostě je. Z toho, co dostaneme od státu na daních, moc nezbohatneme.

Jak mi vysvětlila, obce a města dostávají u nás peníze od státu podle počtu obyvatel. Ten počet se pak ale násobí koeficientem a tady je ten problém. Čím více lidí v místě žije, tím vyšší koeficient. Takže - velká města mají třeba na jednoho obyvatele pětkrát víc peněz než malé obce.

Starostové z vesnic na to upozorňují řadu let a chtějí, aby se nepoměr alespoň trochu vyrovnal. Zatím nemají šanci. Změna je v rovině slibů a povídání. Napadla mne v této souvislosti ukrutánská hloupost. Představte si tuhle situaci: Starosta třeba padesátitisícového města přichází ráno do úřadu a sekretářka už ve dveřích švitoří: Pane starosto, dnes musíte udělat čtyři židle a spěchá to. Blíží se zastupitelstvo.

Je to samozřejmě nesmysl, něco takového nepřipadá v úvahu. Starosta má řešit úplně jiné věci než opravu rozvrzaných židlí. Tak proč by to měl dělat jeho kolega? Byť z malé obce.