Trnitá cesta za uměním

18. únor 2009
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Představte si pošmourný sváteční den, kdy na procházku není počasí, ale zato je ideální příležitost navštívit nějakou hezkou výstavu. Takovou je bezesporu expozice Sváry zření v ostravské Galerii výtvarného umění. Představuje pozoruhodná díla českých malířů přelomu 19. a 20. století. Pokud se rozhodnete výstavu navštívit, připravte se na možné nástrahy a překvapení.

0:00
/
0:00

Galerie výtvarného umění byla až donedávna zavřená nejen v pondělí, ale i v neděli. V únoru svoji otevírací dobu poupravila díky zvýšenému zájmu o výstavu Sváry zření, takže nyní mohou návštěvníci přijít i v neděli. Ale stále musejí počítat s půlhodinovou polední pauzou. Právě na tu jsme při naší návštěvě tak trochu pozapomněli.

Krátce před půl druhou jsme spolu s dalšími návštěvníky v třeskutém mrazu podupávali před zavřenými dveřmi galerie. Zaměstnancům totiž ještě neskončila výše zmíněná přestávka. To je mimochodem ostravské unikum. Nikde ve světě galerie nemají polední pauzu. Když jsme konečně byli vpuštěni dovnitř a vyptávali se, k čemu ta pauza je, bylo nám řečeno, že by se zaměstnanci jinak nemohli vystřídat na oběd. Prý jich je málo. A i kdybychom přišli dřív, třeba půl hodiny před polední pauzou, museli bychom stejně galerii opustit a vrátit se, až přestávka skončí. Byli jsme ale ujištěni, že v galerii jsou velkorysí a že by nám dovolili použít původní vstupenku, takže bychom si nemuseli kupovat novou. Hned se nám ulevilo.

Konečně jsme se dostali ke kase a v tom dorazila jedna paní a ptala se, zda má galerie nějakou rampu nebo výtah pro vozíčkáře. Nemá. Rodiče postiženého chlapce už byli nejspíš zvyklí. Tatínek nehnul ani brvou a vydrncal se synem po schodech až dovnitř. Stejně tak s ním pak drncal i do dalších pater galerie. Napadlo mě, kdyby vozíčkář přijel sám, jak by se asi dovolal pomoci. Venku pod schody žádný zvonek není. Nejspíš by musel počkat na nějakého kolemjdoucího. V této souvislosti jsem nechápala, proč je galerie vybavena bezbariérovými záchody, když se vozíčkáři nemají jak dostat dovnitř.

Překvapením ale ještě nebyl konec. Během návštěvy galerie jsme na různých místech objevovali termosky, špinavé hrnky od kafe, mlíko a jiné předměty, které opravdu zajímavým způsobem doplňovaly díla Slavíčka, Kubišty či Emila Filly. Chápu, že se zaměstnanci občas potřebují napít, ale že by se použité nádobí muselo válet všude po galerii, to si věru nemyslím. Doufejme, že se do budoucna v ostravském Domě umění nezmění jen ta otevírací doba...

Spustit audio