Tvář města

6. březen 2004
Ranní poznámka

Denně chodíme kolem věcí, které už téměř nevnímáme. Například to, jak vypadá prostředí, ve kterém žijeme.

Nemůžu si pomoci, ale mnohé části našich měst mi i po několika letech slibů týkajících se kultivace, rekultivace, zušlechtění a bůhvíčeho ještě připadají nevzhledné. Mluvím o územích, která bývají nazývána zjednodušeně sídlišti. Žijí v nich tisíce lidí, odehrávají se v nich milióny příběhů, ovšem v kulisách, které většinou urážejí jakýkoli dobrý vkus. Na mysli teď nemám interiéry našich bytů, to je každého jen jeho věc a pokud tam nemusím bydlet, nevadí mi to. Jde mi hlavně o to, jak neomaleně a chaoticky zacházíme s veřejným prostorem. Udělejme si takovou malou procházku. Ať už se vydáte mezi domy postavenými v 60. nebo 80. letech, všechny potřebují opravit. Tam se něco drolí, tam se něco sype, do střechy zatéká, do oken fouká. To je samozřejmě normální, že věci stárnou a na řadu přichází nejrůznější vyspravování. Něco podivného je ale na způsobu, jakým se to děje. Jeden jako by mluvil o voze a druhý o koze. Takže na jednom domě vidíte severní stěnu zateplenou pistáciovou umělou hmotou, hned vedle mají vymalováno na růžovo, co barva, to jiný materiál, a opodál razí další torza nesourodých balkónů, dveří, oken a přístřešků. Chápu, že do jisté míry je to otázka peněz. Málokde si mohou dovolit investovat do celkové rekonstrukce obytného domu se vším všudy, takže nejčastěji lepí staré zdi a na ně malují směšně smutné barevné pruhy. Nicméně, nedělejme si iluze, že rozhodují jenom peníze. Například v družstevních bytech si samotní nájemníci rozhodují o tom, jak se svým fondem oprav naloží. Jsou to jejich peníze, tak proč ne. Jaké jsou ale jejich další předpoklady k tomu, aby rozhodovali o tváři svého domu a tím i celé ulice, čtvrti, vlastně celého města? Co vědí o nových stavebních technologiích, o architektuře, neřku-li o psychologickém působení okolí na naše vědomí? Nejde přece jenom o to, aby nějaká firma dostala zakázku a něco vymalovala, ale o to, kolem čeho budeme chodit každičký den. Vím, o čem mluvím, protože v jedné takové starší zástavbě v Ostravě taky žiju. Mám to tam ráda - a právě proto mě mrzí, že se mrhá šancemi. Kdo zas někdy opraví to nové zkažené?

autor: čan
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.