Už je to jinak

Je už to několik let, co jsem si v jedné poznámce vzala na mušku řidiče ostravského dopravního podniku. Tenkrát mi vadilo, že jsou nesmírně neochotní, když si člověk přímo ve voze kupuje jízdenku. To je totiž služba pro zákazníky, která má své opodstatnění. Asi není možné, aby byl na každé zastávce automat. Navíc se jen dá těžko zaručit, aby vždy fungoval. Technika sice světu vládne, ale občas se najdou nenechavci, kteří se snaží přilepšit si drobnými, kterými my, poctiví pasažéři, stroje krmíme. Vím, že mi vždycky vadilo, že řidiče kupování jízdenek otravuje. Dokonce jsem si několikrát vyslechla, že je na zastávce automat, tak proč chci lístek po něm. Jednou se mi dokonce stalo, že mě šofér poslal do automatu, i když jsem před tím trolejbus taktak doběhla. Naivně jsem se domnívala, že na mě počká. Sotva jsem vystoupila, zavřel dveře a odjel. Jak jsem tenkrát zuřila, to vám snad ani nemusím líčit. A proč o tom teď mluvím? V poslední době mám pocit, že je vše jinak. Jízdenky řidiči prodávají téměř s úsměvem, dokonce promluví, pozdraví vás a nedávno jsem zažila doslova šok. V jedné tramvaji se mi lístek podařilo koupit, i když jsem měla jen papírovou pětistovku. A ještě jsme se s mužem v kabině docela nasmáli při počítání mincí a drobných, které měl u sebe. Hned jsem věděla, že vám o tom něco řeknu, abyste totiž neměli pocit, že mluvíme jen o těch špatných věcech. I když je mi jasné, že spěchající cestující by tehdy nejraději zabili mě.