Ve vší slušnosti

Prosím a děkuji, to jsou dvě velmi důležitá slova, která mi doma vtloukávali do hlavy už od útlého dětství. Vlastně mám pomyslnou hitparádu slušných výrazů stále někde v hlavě, jen je někdy opravdu těžké si na ně vzpomenout. Jako rodilý vesničan jsem si vždycky myslel, že neslušnost je spíše doménou obyvatel velkoměst, při své nedávné návštěvě několika zapadlých koutů našeho regionu jsem už trochu jiného názoru.

Mám poměrně čerstvou a nemilou zkušenost s těrlickými teenagery. Do malé obce nad přehradou jezdívám poměrně často. Vždy obdivuji zdejší přírodu a schopnost místních lidí udržovat kolem svých domů vzorný pořádek. Je to asi měsíc zpátky co jsem se přesvědčil, že domorodá omladina si ovšem výhod příliš neváží. Na skupinku výrostků jsem narazil jedno všední odpoledne přímo na návsí, nejen že byly tak hluční, že se jejich hlasy rozléhaly až do vzdálenosti mnoha desítek metrů, ale ještě přitom používaly výrazy, které jsem neslyšel ani v tom nejhorším americkém filmu. Krátké pauzy mezi peprnou mluvou partička doplňovala pliváním na zem a odhazováním cigaretových nedopalků do dáli. K mému naprostému úžasu se dokonce jeden z mládenců chystal uvelebit přímo na kapotu mého služebního auta. Jak dlouho si myslíte, že vydržela má trpělivost?

Když se k tomu dnu vracím, říkám si, jestli se vůbec dá tak vypjatá situace vyřešit slušně? Osobně mám za to, že i kdyby byl člověk taoistickým mnichem nadopovaný sedativy, stejně by vybuchl jako papiňák!