Velká rozhodnutí

Čím budu, až budu velký? Takovou otázku si denně kladou děti každého věku. Začnou popelářem, pomyslí na učitele, napadne je prodavač, zpěvák, herec či hokejista a skončí u přání stát se milionářem. A nic nedělat. Pak ale přijde chvíle, kdy se mají rozhodnout a vybrat školu, která je vyprovodí do života a profese, jíž mají nadosmrti zůstat věrni. Ve čtrnácti patnácti letech. Když jsem je viděla na Trhu studijních a učebních oborů, vůbec jsem jim ty chvíle rozhodování nezáviděla. Někteří už sice věděli celkem přesně, čemu by se chtěli věnovat, většinou tam ale jen bezcílně bloumali v doprovodu rodičů a sami sebe se ptali: gymnázium? Průmyslovka? Učební obor? A co dál? Vysoká škola? Ale jaká?

Za děti i v tomto často rozhodují rodiče. Chtějí z nich mít to, co se jim samotným nepodařilo, a chtějí pro ně lepší budoucnost, než měli sami. Přitom je vůbec nenapadne, že jejich potomek na vybranou školu nemá nadání, inteligenci ani znalosti a že vybraná škola sice vypadá dobře napsaná v životopise, ale pro praxi třeba vůbec nepřipraví. A do toho dětem ještě radí nejrůznější odborníci. Tento obor nemá perspektivu, s tímto daleko nedojdeš, tam se pro velký zájem nedostaneš. Čtrnácti- patnáctiletá slečna, která ještě před chvilkou myslela, že už je dospělá, se tak nechá válet mezi mlýnskými kameny přání svých a rodičů, moudrých rad poradců a našeptávání kamarádů. Nakonec z trucu nebo přesvědčení, že je to to nejlepší, něco do přihlášky napíše. V osmnácti či devatenácti pak bude přemýšlet, co dál, a znovu zjistí, že vlastně neví. Někdo by jí měl říct, ať se nebojí, že to nějak dopadne. Ale není to pravda. Odteď už to bude jenom jedna dlouhá řada rozhodnutí.