Výchovná lekce
Cestování městskou hromadnou dopravou je téma, které by vydalo na stovky příběhů a zážitků a možná i stejný počet poznámek. Samotné pozorování nastupujících a vystupujících vydá na malé veřejné kino. Natož, když se mezi nimi začne něco odehrávat.
Začalo to nevinně. Jela jsem jako téměř vždy do práce tramvají. Na čtyřsedadle u okna seděla stará paní. Jednou rukou si na kolenou přidržovala tašku, ve druhé jistila francouzskou hůl a dívala se tiše ven. Na další zastávce si na protější sedadla přisedla mladá žena s dítětem. Asi pětiletým chlapcem. Dojídal nějakou buchtu s marmeládou a dost při tom drobil. Poté, co si otřel ruce do kalhot a do sedadla, se začal nudit.
„Mami,“ dožadoval se pozornosti, ale matka psala esemesky. „Kdy už tam budem?“, škemral pořád víc. Matka mu na to řekla, že už!, a ať neotravuje. Po nějaké době telefon sklapla, ale ani tak si syna nevšímala. A tak kluka nenapadlo nic jiného, než si najít jinou zábavu.
Nejprve se špičkou krátké dětské nožky jakoby jen tak dotkl nohy naproti sedící staré paní. Pak to zopakoval. A přitvrdil. Když to paní zaregistrovala, s udiveným pohledem ucukla. Kopnutí se opakovalo. Poposedla. A kluk se bavil. Ještě jednou, dvakrát, třikrát. Stará paní se posouvala na svém sedadle, jak to jen šlo, ale asi jí bylo trapné upozornit na zlomyslné chování kluka jeho matku. Protože ta se evidentně tvářila, že nic nevidí.
V tu chvíli už jsem se chystala, že vstanu a něco řeknu, když se ozval pán přede mnou. Ptal se, jestli matka nevidí, co její dítě dělá? Matka se na něj jen pohrdavě usmála se slovy: „Starejte se o sebe. Asi nevíte, že dneska je v kurzu volná výchova.“
Všichni zůstali na vteřinu naprosto zaražení. Tramvaj v tu chvíli mířila k další zastávce, když se z dalšího sedadla zvedl nějaký kluk. Teenager, asi tak sedmnáct. Na hlavě dredy, kšiltovka, batoh, kalhoty s rozkrokem bůhvíkde.
A zatímco si z pusy vytahoval rozžvýkanou žvýkačku, mířil pomalými kroky k rozmazlenému špuntovi. A když k němu došel, zastavil se nad ním a vlepil mu žvýkačku doprostřed čela. Matka zalapala po dechu a vypískla něco v tom duchu: "Co to děláš ty magore? Jsi normální?“ Mladík líně otočil hlavu a řekl "Né, ale naši mi dopřávali volnou výchovu ..." Letmo se pak usmál na starou paní a zmizel.
Ano, byla to taková pěkná a nenásilná výchovná lekce. Takových bychom, milé děti, potřebovali více.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
