Vysvědčení nepatří do koše

Nechci se vracet k debatě o tom, zda je velká jednička pro prvňáky dobrá nebo špatná anebo k přestřelce o počtu středních škol, které si píší na přihlášky deváťáci. Spíš se zastavme u samotného papíru se známým vodoznakem a s podivnými slovíčky jako chvalitebný, výborný nebo velmi dobrý. Anebo se sloupcem čísel. Anebo s hustým textem. To všechno je totiž úplně první vizitkou, kterou si malý či větší človíček odnáší do života. Až příliš brzy zmizí boj o lepší známku ze zeměpisu a těžká hlava z dvojky z kreslení. Dokonce mizí závratným tempem i samotný obsah celého vysvědčení. Přesto něco zůstává. Tím něčím je patina času, vzpomínky a důkaz, že jsem už tehdy cosi dokázal. Vysvědčení je u většiny z nás výplní některého z šuplíků a spokojeně si hoví v toku času. Trpělivě vyčkává na stěhování nebo generální úklid, kdy zaprášená ruka vezme do ruky ohmatanou fólii a najednou zapomene, že v kýblu chladne voda na podlahu anebo že stěhováci nervózně podupávají před domem.

Až s odstupem mnoha let má nedozírnou cenu úplně všechno. Datum napsané třídním učitelem, vybledlé razítko a třeba trojka z chemie kdysi tak hořce oplakaná. Vybavují se věci, které jsme považovali za dávno zapomenuté. Opisování od kamaráda v dějepisu výměnou za jeho opisování v matematice, boj s fyzikářkou, ale také velká láska na začátku osmičky, která se projevila v razantním zhoršení pololetního průměru. Přistihnete se při úsměvu a vaše oko poněkud vlhne. Vysvědčení totiž není jednoznačným a stoprocentně objektivním změřením vaší školní práce. Ono to vlastně tak ani nejde, máte-li pouze pět klasifikačních stupňů a nemůžete využít slovního hodnocení. Proč to všechno ale říkám...

Rozhodně se vysvědčení nezbavujte. Pokud máte třeba vztek a bojujete s křivdou kvůli známce z češtiny, zahoďte vysvědčení třeba někam za skříň. Až ho najdete za dvacet let, oceníte tento ústupek. Bez vysvědčení budete ochuzeni o cosi, co se nedá popsat. A to by byla, věřte mi, velká škoda.