Vzájemný respekt

Všude blikaly majáky, houkaly sirény, zářila halogenová světla, hučely motory aut a jeřábů. Hasiči a policisté permanentně žhavili vysílačky a telefony a snažili se zachránit, co se dá. Zcela pochopitelně v tom mumraji nechyběli zástupci sedmé velmoci. Počáteční otrávení z toho, že musejí opustit teplo domova či nedaleké hospůdky, vzápětí vystřídala snaha zjistit a předat divákům, posluchačům a čtenářům co nejvíce informací o tom, co se vlastně na místě děje.

Větrem hnané sněhové vločky bodaly do tváří, propisovačky tuhly v rukách, nahrávací technika zápolila s hromadami sněhu a vlhka, a tak není divu, že toho zástupci médií měli po pěti hodinách plné zuby. A nejen oni. Jak úlevně zněla půl hodiny po půlnoci z úst šéfa záchranného týmu zpráva, že pod sutinami neleží žádný zraněný člověk! Záchranáři sbalili fidlátka, novináři kamery, mikrofony a bloky a všichni se postupně vrátili tam, odkud přišli.

Když se dnes v klidu probírám všemi nahrávkami, které si mi podařilo během oné noci nasbírat, musím konstatovat jediné - za dobu mé mnohaleté redaktorské práce se mi ještě nestalo, že by se mi v podobně krizové situaci tak dobře pracovalo. Ne, že bych snad nezažívala stres! Ne, že bych nevěděla, kam dříve skočit! Jde o to, že se nenašel jediný policista, hasič, strážník nebo zdravotník, který by nebyl ochoten poskytnout potřebné informace. A když on sám nemohl, poslal jiného - kompetentnějšího. Jako by všichni chápali, že i ti takzvaní "vlezlí" novináři dělají jen svou práci. Že pouze chtějí světu říci, co se tam vlastně stalo.

Vzájemný respekt mezi světem médií a jejich protějšky nebývá obvyklý. V tomto případě nelze říci nic jiného než - děkuji. Díky patří všem, kteří jste pochopili, že když necháte pracovat vy nás, totéž umožníme i my vám. Bez toho, aniž bychom se zbytečně pletli pod nohy třeba v situacích, kdy jde o životy a zdraví.