Vzpomínka na lampión
Dnes je 7. listopadu a v poznámce si proto připomeneme nezaměnitelnou atmosféru průvodů, večerní oblohy, ohňostrojů a - jak asi tušíte - lampiónů. V dobách Československa to byla povinná akce, ale dala se tam zažít spousta zajímavých příběhů.
Patřil jsem vždycky ke klasikům. Nebádal jsem se spolužáky nad tím, jak sedmého listopadu na lampioňáku oslnit důmyslnými žárovičkami izolepou připevněnými k ploché baterii. Jistotou byly svíčky, kapající vosk a sem tam nějaký drobný požár. Mezi nejoblíbenější disciplíny patřilo zapalování lampiónu vybraným spolužákům a vybraným spolužačkám. Těm zejména. Zlobily se, trousily peprná slova, ale ve věku před občanským průkazem prostě bylo nutné dát nějak najevo, že vám Alenka, Lenička nebo Danuška prostě není lhostejná. A to by musela být zatraceně otrlá, aby si vašeho zamilovaného žhářství nevšimla.
Narozdíl od prvních květnů mám na povinné lampiónové průvody jen ty nejlepší vzpomínky. Rouška tmy, ohňostroj a nepříliš organizovaný pohyb ulicemi byl více dobrodružstvím než akcí pod záštitou lidových milicí. Proto rozumím tomu, že se lampióny stále vyrábějí a prodávají i za jiným účelem než pro ozdobu zahradních slavností za domem. Lampión je magický a pokud se jich najednou rozsvítí desítky, mihotají se jako pitoreskně osvětlené mraveniště. Přiznám se, že až budou moje děti o chlup větší, budu s nimi na tyto vesměs už recesní akce chodit. Byl to zkrátka dobrý nápad, milí naši předkové. A naštěstí se ho nepodařilo zabít čímkoliv ideologickým. Aurora neaurora.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
