Vzpomínka na lampión

Patřil jsem vždycky ke klasikům. Nebádal jsem se spolužáky nad tím, jak sedmého listopadu na lampioňáku oslnit důmyslnými žárovičkami izolepou připevněnými k ploché baterii. Jistotou byly svíčky, kapající vosk a sem tam nějaký drobný požár. Mezi nejoblíbenější disciplíny patřilo zapalování lampiónu vybraným spolužákům a vybraným spolužačkám. Těm zejména. Zlobily se, trousily peprná slova, ale ve věku před občanským průkazem prostě bylo nutné dát nějak najevo, že vám Alenka, Lenička nebo Danuška prostě není lhostejná. A to by musela být zatraceně otrlá, aby si vašeho zamilovaného žhářství nevšimla.

Narozdíl od prvních květnů mám na povinné lampiónové průvody jen ty nejlepší vzpomínky. Rouška tmy, ohňostroj a nepříliš organizovaný pohyb ulicemi byl více dobrodružstvím než akcí pod záštitou lidových milicí. Proto rozumím tomu, že se lampióny stále vyrábějí a prodávají i za jiným účelem než pro ozdobu zahradních slavností za domem. Lampión je magický a pokud se jich najednou rozsvítí desítky, mihotají se jako pitoreskně osvětlené mraveniště. Přiznám se, že až budou moje děti o chlup větší, budu s nimi na tyto vesměs už recesní akce chodit. Byl to zkrátka dobrý nápad, milí naši předkové. A naštěstí se ho nepodařilo zabít čímkoliv ideologickým. Aurora neaurora.