Základní instinkt

Každé čtyři roky se ubezpečuji v tom, že dám ve volbách hlas skutečně jen tomu, kdo si to opravdu zaslouží. A každé následující období se divím, že můj instinkt selhal. Netrpí tím jen má víra v lepší zítřky, ale také mé ego, neboť jsem přesvědčena o tom, že většinou dokážu poměrně včas odhalit lidi, kteří si na čestné a schopné pouze hrají. Můj předvídavý nos ale zřejmě nefunguje u politiků.

Podle toho, co slýchávám od svých kolegů, známých i naprosto cizích lidí, soudím, že notorickým selháním instinktů trpí i ostatní voliči. A tak si kladu otázku, kde je zakopaný pes? Že bychom byli skutečně oněmi naivními sousty marketingových odborníků, kteří se do nás přesně a bez zaváhání trefují všemi možnými prostředky ovlivňujícími reálný úsudek?

Role snadného sousta se mi vůbec nezamlouvá. A tak zarytě ignorují obrovské billboardy s tvářemi politických leaderů. Vyhazuji letáky s volebními programy, které mi neodbytní kolportéři strkají do rukou. A obcházím obloukem pódia s kandidáty hulákajícími na pozadí zadarmo točeného piva či buřtů s hořčicí.

Politikům se ale nevyhnu v mé práci. A vlastně - ani nechci! Zajímá mě, jak se mají k lidem na ulici? Jak se chovají v roli manželů, otců a matek? Umí přiznat chybu? Srovnávám, co říkají teď a co slibovali před pár lety. Věřte, že holá fakta bez reklamních příkras jsou velmi poučná. A tak jim dám před instinktem přednost i při letošních volbách. A co vy?