Záludnosti "živáků"

Živému telefonátu do vysílání se říká nejen "živák", ale také velmi poeticky - živé tele. Je to to nejjednodušší, co může být. Redaktor se spojí s moderátorem ve studiu, pokud je čas, domluví si hlavní otázky, a pak už se jde na věc. Rychle a aktuálně. Poslechněte si ale, co všechno nevidíte...

Vzpomínám si na svůj první živák z Krnova. Už nevím, o čem to bylo, ale měl jsem trému jako blázen. Slovo od slova jsem měl na kusu papíru a v zákoutí železniční stanice jsem čekal na svou chvíli. Když akce začala, zjistil jsem, že ono zákoutí nebylo zase tak dokonalým terénem, protože větříček zafoukal, papírek s textem se vznesl a zlomyslně zamířil nad první nástupiště. Jenže co teď? Začal jsem koktat, horečnatě jsem si vybavoval, co jsem vlastně chtěl říci a po rozloučení jsem se zřítil na blízkou lavičku.

Dalším úskalím jsou živáky večerní či noční. Jste připravení, na papíře máte hlavní body a v nejlepším zhasne pouliční lampa. Vybavuji si vstup z místa jedné dopravní nehody v poli, kde byl jediným zdrojem světla blikající maják sanitky. I to se dá.

Nejpodivnější situace u mě ale nastala, když mi během živáku v jednom mrazivém dnu před lety spadl telefon do sněhu. Naštěstí čumáčkem nahoru. Překotná snaha o zvednutí nebyla úspěšná, a tak jsem prostě poklekl, zabořil koleno do závěje a posluchačům jsem referoval v pitoresktní poloze obličejem do země. Prý to nebylo poznat.

V každém případě až uslyšíte nějaký živý telefonát ve vysílání, vězte, že třeba právě teď dotyčný redaktor prožívá nějaké to menší peklíčko. Je to koneckonců součástí naší práce a její zákulisí by vydalo na docela solidní televizní seriál. I bez paní Kekulové...