Záškoláctví

Záškoláctví je prý nešvarem rodin se špatnou rodinnou výchovou, tvrdí dětští psychologové. Vycházejí možná ze statistik úřadů, které se zaměřují v rámci své péče především na takzvaně sociálně slabé rodiny. Dovolím si s tímto tvrzením nesouhlasit. Sociální pracovníci tvrdí, že scénář vývoje záškoláctví je téměř pokaždé stejný: jeden nebo dva rodiče bez práce a na finanční podpoře státu, v domácnosti tři a více potomků s horším prospěchem a výchovnými problémy, byt v lokalitách obývaných osudem podobně postižených rodin.

Této teorii ale podle mě učinila zadost včerejší "šťára" radničních úředníků, policistů a hasičů v ostravské osadě Bedřiška. Pokud ji znáte, dobře víte, že ji z velké části obývají takzvaně sociálně nepřizpůsobiví lidé, takže záškoláctví je tam nasnadě. Ale světe, div se! Strážci zákona tam neobjevili ani jedno dítko, které považuje školu za nutné zlo a tudíž se jí raději vyhýbá. Jak je to možné? Že by teorie psychologů o vlivu prostředí na záškoláctví byla pouhým bludem? Nebo měli prostě uniformovaní muži výjimečně smůlu na malé delikventy?

Nevím. Nejsem psycholog ani sociální pracovník. Zato jsem také bývala dítětem a okusila slasti okamžiků, kdy ve škole zvonilo na vyučování a já se oddávala napínavé detektivce schovaná ve výtahové strojovně. Rodiče jsem měla oba, chodili do práce a dbali o můj prospěch i výchovu. Nikdy by je nenapadlo, že půjdu za školu! Práskla jim to sousedka. Detektivku jsem si užila, následný výprask jakbysmet.

A poučení z toho plynoucí? Záškoláctví a tvrdá rodičovská lekce mi pro můj další život daly mnohem více než pranýřování v pedagogicko-psychologické poradně či v kanceláři ředitele školy. Užila jsem si s chutí zakázaného ovoce, vyfasovala trest a pro budoucí roli dospěláka určitou dávku benevolence pro hříchy mého potomka.

Záškoláctví tu bylo, je a bude. Bez ohledu na sociální vrstvy, ve kterých žijeme. A dokud bude škola školou, nic se na tomto faktu nezmění. No řekněte sami, nešli byste taky někdy raději za práci?