Zážitek z uzlu

O víkendu jsem si poprvé na vlastní kůži vyzkoušela, jaké to je chtít odjet vlakem z nově rekonstruovaného nádraží ve Svinově. Celé měsíce byla hlavní budova včetně pokladen, čekáren a dalšího příslušenství uzavřena. Jízdenky se prodávaly v provizorních prostorách venku pod stříškou, do omšelé čekárny vedle by se vešly sotva dvě početnější rodiny, informace se podávaly doslova na koleni. Všichni cestující se už tedy právem těšili na nádraží 21. století.

Přicházím k nádraží stejně jako většina ostatních ze strany od svinovských mostů. Z tohoto úhlu není po nové budově ani vidu, ani slechu. Výhledu brání staveniště se vším všudy. Mířím ke starým pokladnám, ty jsou už ale uzavřeny, cesta dál zahrazena, kde hledat nové? Nejasné šipky odkazují k nové odbavovací hale. Vydávám se po stopách a připadám si jako při hrách mého dětství. Lidé kolem se zmateně rozhlížejí, popocházejí, proti mně jde rychlým krokem muž. Ptám se na cestu k pokladnám. Dává se do běhu a rukama rozhazuje ve směru šipek a že nestíhá. Konečně obcházím staveniště a vidím samotnou hlavní budovu se skleněnou přístavbou. Podle fronty venku poznávám pokladnu. Tak to taky nestihnu. Vlak mi jede za pět minut. Nikde ani zmínka o tom, že dál, vevnitř za skleněným skeletem už jsou v provozu další pokladny. Prozřetelnost mě k nim posílá. A opravdu, nikde ani živáčka, protože nikdo asi netuší, že tam jsou. Podruhé už samozřejmě budu za chytrou, ale první seznámení s rekonstruovaným svinovským nádražím je nepříjemný skok do neznáma. Chudáci cizinci!

Jízdenku tedy mám a teď rychle na vlak. Vchod na perón je ale zatím uzavřený, a tak opět obíhám celou budovu včetně staveniště a s úlevou dosedám. Naštěstí jsem to i přes rébus Českých drah stihla! Tentokrát jel totiž vlak na vteřinu přesně.