Zkušenost s předsudky

Den co den musíme udělat řadu drobných rozhodnutí. Stojíme třeba v pekárně a vybíráme mezi dvěma druhy lákavě vypadajících rohlíků. Za námi se tvoří řada nasupených lidí, a to jenom proto, že nevíme, jestli zrovna máme chuť na sladké nebo na slané. Kdo je extremně nerozhodný jako já, tak ví, jaká muka způsobuje neustálé pomyšlení na to, že stejně nakonec přebereme.

Rozhodování bývá náročné, protože se dlouho zabýváme tím, která věc má lepší chuť, vydrží déle čerstvá, má hezčí barvu, je křehčí nebo se nedrolí. A než si to všechno řádně zhodnotíme, lidi nám ve frontě začnou nadávat.

Tomu všemu se dá předejít tak, že zaujmeme dopředu hotový názor, zkrátka si vytvoříme předsudky vůči věcem, kterými se pak už při rozhodování nemusíme zabývat.

Nedávno jsem ale zjistil, že se tak ochuzujeme o spoustu zajímavých věcí. Když dovolíte, uvedu znovu kulinářský příklad.

Pravidelně už několik let chodím na oběd pokaždé do stejné hospody. Podle mojí utkvělé představy se totiž v ostatních špatně vaří nebo jsou příliš drahé. Tak jsem to měl navěky vyřešené a hotovo.

Jenže nedávno obohatila naši redakci nová, a tudíž stereotypem nepostižená, kolegyně. Předsudky zatím netrpí, a tak se nás pokouší strhávat k experimentům v podobě alternativní kuchyně. V takových okamžicích se pochopitelně nemůžu ukázat jako militantní požírač knedlíků. I když jsem si vegetariánkou restauraci představoval jako avantgardní úchylku plnou rozcuchaných lidí v zelených svetrech a manšestrových kalhotách, skutečnost byla nakonec úplně odlišná. Dokonce mi zaskočil kus pohanky poté, co jsem tam potkal několik rozhlasáků.

Takto jsem se zbavil starého předsudku a přidal si další starost. Až mě uvidíte před polednem chodit kolem rozhlasu sem a tam, budete vědět, co asi prožívám.