Zrcadlo Těšínska

Pohled do zrcadla bývá občas pro každého člověka překvapením. Zvlášť, pokud vám jej někdo nastaví v nečekané situaci nebo z neobvyklého úhlu. Něco podobného se stalo lidem na Těšínsku. Přijel člověk, který tu nikdy nebyl a začal točit o tom, co ho zaujalo. Vybral si výrazné i bizarní osobnosti a zasadil je do různých situací. Když to sestříhal a pustil, strhl se poprask. Aktéři se nepoznávali, diváci se cítili ublížení. ‚Tak to tu přece vůbec nevypadá,' bránili se. V novinách se objevily obranné články, na které reagovali čtenáři více méně souhlasně. Vyjadřovali převládající pocit, že jim někdo ublížil. Přesto jsem našel i pár výjimek, které se autora zastaly. Právě z důvodů, o kterých jsem mluvil.

Jak to asi vypadá, když do ‚Gorolie', toho svérázného kotle všech možných národností, přijede Neználek? Všímá si věcí, které nám přijdou běžné a normální a v zaujetí je úmyslně zveličí, aby na ně upozornil. Je pravda, že takový přístup není objektivní. To ale není žádný autorský dokument nebo cestopis a myslím, že takové ambice nebyly ani tomhle případě. Pokud film zahájil debatu o naší identitě a povede i k zamyšlení o tom, jak nás vidí ostatní, je to jen dobře.

Jen na okraj. Jednou jsem viděl dokument o Střední Evropě od nejmenovaného cestovatele. Na Německu jej zaujalo, že jedna tamní firma vyrábí záchodové mísy, jejichž tvar umožňuje, aby si člověk, který vykoná potřebu, mohl zblízka prohlédnout výsledek své práce. Žvanil o tom několik minut. Při popisu České republiky se omezil z větší části na polehávání v karlovarských lázních s nějakou modelkou. Ve srovnání s tím si myslím, že jsme my, obyvatelé svérázného Těšínského Slezska, dopadli v podání Jana Gogola mladšího ještě relativně dobře.