Bojovnice, léčitelky a průvodkyně do bezpečných míst

Italská zpěvačka Maria Mazzotta dokáže rozplakat i ten nejtvrdší kámen. V neuvěřitelně emotivním, až drásajícím hlasu má smutek, vášeň, lásku i naději. Dlouholetá členka skupiny Canzoniere Grecanico Salentino nabízí na albu Amoreamaro (Bitter Love) katarzní písně o lásce a potvrzuje, že patří k největším žijícím evropským zpěvačkám.

Italská zpěvačka Maria Mazzotta|foto: Giulio Rugge,www.pugliaplanet.com,©

Vystačí si pouze s doprovodem akordeonisty a klavíristy Bruno Galleona z Madagaskaru a přestože je značně těžké vypíchnout jednu jedinou píseň, to protože vás mrazí úplně ze všech, doslova přikovaní k zemi zůstanete hlavně při poslechu lidové balady Scura maje, přezdívané Nářek vdovy. Maria Mazzota pochází z regionu Salento, rodišti tranzovních písní pizzica a proto mohla těžko odolat předvést i své další umění: mistrovskou hru na rámový buben. Skladbu Amoreamaro sice otevírá didgeridoo Andrea Presa, pak už je to jen na Brunovi a Marii, bědující v salentském nářečí nad nemocným světem, ničeným nenávistí a sobectvím. Po vzoru dávných tradic pizzicy se Maria mění v léčitelku, dosahující ve frenetickém rytmu očistné katarze otevírající naše srdce. 

Přestože se Peru v roce 2009 stalo první latinskoamerickou zemí, která se obyvatelům afrického původu veřejně omluvila za historická příkoří spojená s otrokářskou érou, Grammy oceněná zpěvačka Susana Baca jako první černoška vstoupila do vlády v roli ministryně kultury a Peru se oficiálně snaží menšinovou černošskou komunitu podporovat, na její diskriminaci a marginalizaci ve společnosti se nic nemění. Černoši se potýkají s otevřeným rasismem, předsudky a chudobou. Nejen během oslav Národního dne afro-peruánské kultury se přitom ukazuje, jak silně africké dědictví prostupuje kulturou země, nicméně mezinárodní image Peru nadále tvoří Říše Inků, Machu Picchu a indiánská historie And.

The Warrior Women of Afro-Peruvian Music|foto: images.squarespace-cdn.com,©

Americký jazzový kontrabasista Matt Geraghty a zakladatel projektu Just Play na albu The Warrior Women of Afro-Peruvian Music odkrývá i další nepravosti: znevýhodnění a nerovnoprávnost žen. „Musíme bojovat na dvou frontách, protože jsme ženy a ke všemu černé, dennodenně čelící sexismu a narážkám na barvu pleti,“ vysvětlila zpěvačka Charo Goyoneche, zastupující s desítkou hudebnic a zpěvaček  ženský element v afro-peruánské hudbě, rytmickém soutoku afrických, indiánských, španělských a kreolských vlivů. A není náhodou, že ústředním nástrojem alba se stal cajón: dnes celosvětově populární perkusní bedýnku vynalezli v 16. století peruánští otroci.

Novodobé peruánské bojovnice ve studiu s Geraghtym podpořili vynikající američtí muzikanti – Howard Levy a  Gil Goldstein – a produkce se ujal slavný Zé Luis Oliveira z Brazílie. Album doplňuje také mnoho rozhovorů a videoklipů uvedených na YouTube.

Ukolébavky, u kterých neusnete, ledaže byste předtím spolykali sedativa. Finská zpěvačka Inka Niemi začala psát osobní terapeutické písně po smrti otce. Vycházela z vlastní zkušenosti: když jí bylo nejhůř, stejně jako mnoho Finů řešila deprese procházkou po lese nebo se uklidňovala ukolébavkami, které ji zpívali rodiče se slovy, brzy budeš v bezpečí. Na albu Spiraalit / Spirals všechno propojila: tradici krásných finských ukolébavek doprovázených citerou kantele, přírodní magii, elektro ambient a pozvánku do míst, kde stačí zavřít oči a smutek za chvíli odezní. Se skladbami Inky už to tak snadné nebude: jsou vyloženě návykové. 

Až děsivým lamentem Hunting the Wren připomíná zpěvačka Radie Peat z irské skupiny Lankum neobyčejné ženy žijící v 19. století v zemljankách podél plání města Curragh v hrabství Kildare. Okolím zavržené svobodné matky, mladé dívky, prostitutky, propuštěné trestankyně, životem smýkané alkoholičky a tulačky, z historie známé jako The Wrens of the Curragh, trpěly strašlivým násilím ze strany obyvatel města, britských vojáků nedaleké posádky a katolických kněží, do jednoho nepovažující společenské odpadlice za lidské bytosti. Mnoho z nich bylo ukamenováno a zavražděno, obchodníci jim odmítali prodávat zboží a lékaři poskytovat pomoc. Během padesáti let, co v Curragh žily, jim byly vypáleny příbytky a přesto společné sdílení osudu považovaly za nejdůstojnější způsob existence. Připomínka zapomenuté tragédie z časů Velkého irského hladomoru nezní v podání Lankum pouze jako tvrdá obžaloba, slyšíme z ní především varování, kam hluboko by dnešní politiky rozdělená společnost mohla znovu sklouznout.