Časové potíže

Byl by to hřích nevyužít neobvykle přívětivého počasí o uplynulém víkendu a nevyrazit někam za Ostravu. Narychlo jsem se rozhodla, že pojedu pryč z města v neděli ráno, co nejdříve to půjde. První autobus směrem, kam jsem chtěla, jel před půl sedmou, takže jsem si budík nařídila hezky na pět, ráno pak nabalila potřebné věci a krátce před šestou jsem vyběhla na tramvaj. Výkon to pro měl byl doslova heroický. Jestli něco upřímně nenávidím, tak je to ranní vstávání. Protože jsem se těšila, tak jsem se překonala. Dobrá nálada mě ale přešla ve chvíli, kdy jsem si lidově řečeno cvakla jízdenku a pro jistotu koukla na hodiny v tramvaji. Červené číslice ukazovaly, že pátá ještě neodbyla. Okamžitě mi došlo, že jsem zapomněla na změnu času a prostě jedu na nádraží o hodinu dříve. Chvíli jsem zuřila, pak jsem se sama sobě začala smát. Náladu mi pozvedli i rozjaření spolucestující, kteří spíše řešili, proč odešli ze Stodolní tak brzo. Úsměv mě ale přešel při postávání na autobusovém nástupišti. V čekárně jsem být nechtěla. Vypudil mě pach alkoholu a nemytých těl. Alespoň mě paradoxně potěšilo, že tam mají toalety za peníze. Strojek pohlcující pětikačky totiž zajistil relativní čistotu i bezpečí, protože bych každého přicházejícího prostě slyšela. Hodně dlouho jsem doufala, že se podobně spletl i řidič. Mučila se úvahami, jestli bych mu o omylu řekla anebo ne. A za mé myšlenky přišel oprávněný trest. Přijel autobus, který by se dal označit jako mrazírenský vůz.