Co se v dětství nemění

Dobře si vzpomínám, jak jsem coby dítko prožíval období vtipů a legrácek všeho druhu. Byla to velká vlna nevinných anekdot o Pepíčkovi. Později nastoupila éra vtipů, ve kterých se Čech potkal s Američanem a Rusem a nebo více a více lechtivá témata. Taková ta holčička s chlapečkem na pískovišti a podobně.

U mé sedmileté dcery teď zjišťuji, že historie se opakuje. A navíc se všemi detaily. Dokonce jsem úspěšně vyzkoušel osvědčené "leze leze po železe" a hádanky typu kolik ryb je nejvíce v rybníce. Je zajímavým zjištěním, že tyto hlášky a věty nekolují mezi dětmi jen díky slabikářům, ale naprosto spontánně. Sbírají vtipy o veverkách, smějí se všemu tomu, co i nás nutilo se za břicha popadat. A to mně, přiznám se, udělalo velkou radost. A přinutilo hodně potrápit svou paměť, protože vybavím-li svou dceru vtipem z mého dětství, jistě se stane druhého dne hrdinkou velké přestávky.

Jedním ze současných hitů je třeba notoricky známá historka o Pepíčkovi, kterému doma rodiče pustí gramofon a odejdou do kina. Když se vrátí, vidí Pepíčka, jak volá: Chci, chci! A tluče hlavou o zeď. Z gramofonu se přitom ozývá: Milé děti, chcete slyšet pohádku? Milé děti, chcete slyšet pohádku? A tak pořád dokola...

Je to možná malým důkazem, že i dnešní děti k sobě pouští to, co chtějí, čemu rozumí a co je skutečně baví. Jistě, už brzy se dostanou i k jiným zdrojům informací. Brzy objeví třeba internet se všemi úskalími, ale třeba Pepíček - ten žil a žít bude ještě hodně dlouho. Naštěstí a chválabohu. Třeba když mu pan učitel říkal, že přece nemůže kantorovi tykat a za trest že napíše úkol navíc. Pepíček napíše úkoly dva a na otázku: Proč? Odpoví: To abych ti udělal radost.