Co třeba Česko?
Zatímco při výběru jména pro dítě se nad kalendářem mohou spolu pohádat jenom matka s otcem, případně se zbytkem rodiny, o názvu státu diskutuje celý národ. Podle mého názoru není důvod měnit oficiální a v ústavě zakotvený název Česká republika. Souhlasím ale s tím, aby byla uznána a zrovnoprávněna i krátká, jednoslovná varianta názvu naší země. Tak jak je to běžné i u názvů ostatních zemích EU.
V diplomatickém, obchodním i turistickém styku se tak všechno zjednoduší. Otázkou zůstává, jestli by to mělo být Česko, Czechia, Bohemia nebo něco ještě zcela jiného. Každopádně možností, pokud mezi ně nebudeme počítat ty úplně absurdní, není mnoho. Já jsem pro Česko. To, že nám ještě název nevešel tak docela do krve, je věc spíše pocitová. Nic by proti němu neměli namítat jazykovědci, protože je spisovný, ani historici. Vždyť nejrůznějších názvů naší vlasti už tady bylo - od Česko-Slovenska s pomlčkou i bez pomlčky až po ČSFR - Českou a Slovenskou federativní republiku.
Česko (přestože ctím Moravskoslezský kraj) mi připadá jako název výstižný, úderný a přijatelný i pro cizince. Ovšem hlavním důvodem, proč Česko, je to, že slovo přirozeným způsobem zakotvuje stále více v naší každodenní mluvě. Zvykáme si na něj, začínáme jej sami používat, jak sama slyším za posledních 11 let rozhodně stále častěji a častěji. A tím vytváříme nenásilným způsobem novou tradici, kterou ani jiné, direktivní rozhodnutí nemůže změnit. Dejme tedy Česku šanci. Časem, se bude, doufám, na mapě světa hrdě vyjímat.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
